V praxi české exekutivy i na poli daňových a celních orgánů lze spatřovat nebezpečné trendy pro vývoj právního státu a právní kultury. Exekutiva vyvíjí někdy svou vlastní vnitřní politiku bez ohledu na rozhodnutí parlamentu či soudů, prosazujíce ve své činnosti své vlastní cíle či motivace – není dokonce vyloučeno, že za těmito motivacemi mohou být skryty lobbistické zájmy některých skupin či uražená ješitnost konkrétních úředníků. Pokud Ústavní soud zruší nějaký zákon či podzákonnou normu, měla by vláda takovéto rozhodnutí akceptovat, inspirovat se odůvodněním příslušného nálezu a pro příště se vyvarovat obdobného postupu. Obvyklá reakce však spočívá v tom, že parlamentní většina, vláda či dotčené ministerstvo hledají cestu, jakou rozhodnutí obejít, rozmělnit či alespoň oddálit. S takovýmto postupem máme zkušenosti například v otázce problematiky regulovaného nájemného či evidence církevních právnických osob, v poslední době pak v otázce vracení přeplatků daně z přidané hodnoty správcům konkurzních podstat.
Při výkonu státní správy v oblasti celní, finanční a daňové pak je takovýto postup o něco obvyklejší a frapantnější. Je možno například vzpomenout ombudsmanem i Ústavním soudem řešenou a dosti medializovanou kauzu řidičů penalizovaných za neodvedení daně firmou, pro kterou jejich zaměstnavatel jen přepravoval pohonné hmoty. V této kauze, která je popsána v judikátu Ústavního soudu ČR IV. ÚS 267/02 nebo v časopise Respekt, Ústavní soud konstatoval, že odmítá akceptovat takový výkon státní moci, který zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj. že nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému. Takový postup je rozporný s principy právního státu, za který se Česká republika prohlašuje v čl. 1 své Ústavy.
Bohužel i když soudy vyvinou jistou judikaturu, jasně vykládající příslušné předpisy a jasně zavazující orgány exekutivy postupovat soudem aprobovaným způsobem, správní orgány realizují svou politiku nadále dle svých představ či vnitřních cílů, nikoli v souladu s jednoznačnými právními názory, vyplývajícími ze stanovisek ombudsmana, obecných soudů či ústavního soudu.
Exekutiva má v právním státě zákony vykonávat, soudy mají nalézat právo. Exekutiva nemá žádné právo zákony vykládat v rozporu se soudními nálezy práva, naopak by měla soudní rozhodnutí ve správních věcech vnímat jako závazný návod pro svůj výkon práva. Exekutiva pak v žádném případě nemá právo obcházet zákony, hledat boční cesty, kterak prosazovat svou vlastní politiku bez respektu k vládě práva. Judikatura Ústavního soudu ČR se poměrně jednoznačně staví na stranu spravedlivého výkladu a výkonu práva se zákazem přílišného formalismu vedoucího k šikanóznímu postupu vůči subjektům (např. IV. ÚS 699/02).
Právě v oblasti výběru daní je možno najít obrovské možnosti státu člověka či firmu zlikvidovat finančním způsobem, což je v kapitalistické společnosti relevantní a nebezpečné.
V tradičních demokratických státech je patrno, že soudy staví vybírání daní státem na úroveň velmi důležitého veřejného zájmu, a proto připouštějí poměrně vysokou míru oprávnění státu a dokonce významnou nerovnováhu státu jako daňového věřitele a ostatních věřitelů či nerovnováhu sankcí za prodlení státu oproti sankcím za prodlení daňového poplatníka. Takovýto přístup je možno sledovat i v českých právních předpisech. Veřejný zájem na zajištění financování státu je velmi důležitý a nelze se divit, že zákonodárce vybavil finanční a celní orgány velkými pravomocemi a výhodami. V případě, kdy však příslušní státní úředníci postupují bez úcty k vládě práva a k judikatuře soudů a kdy soudy často přistupují k výkladu právních norem formalistně bez snahy v prvé řadě dospět ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi občanem a státem, budeme se setkávat s tím, že stát, politici či jednotlivý státní úředníci budou likvidovat své problémy či možná někdy i své odpůrce např. i výše popsaným způsobem.
A že stále více budeme muset dbát na zachování rovnosti zbraní (podrobněji v předchozím textu), na ochranu slabšího i v rámci práva na dobrou správu. Součástí práva na dobrou správu je rovněž princip legitimního očekávání, tedy předvídatelnosti prostředí, v němž se občan pohybuje. K tomuto principu v prvé řadě přispívá, že správní orgány budou přijímat konzervativní rozhodnutí, bude zde určitá kontinuita rozhodování a že státní správa bude víceméně pasivní či alespoň neutrální. Dále, že se bude jednoznačně a transparentně řídit všemi soudními rozhodnutími, která však budou všem občanům volně dostupná. „Nezná-li veřejnost, jak funguje spravedlnost, chová se zpravidla vůči ní nerozumně.“