Evropská společenství a ochrana základních práv a svobod

Evropská společenství

Evropská společenství byla vytvořena především k dosažení ekonomických cílů. Ochrana lidských práv byla považována za něco, co není v kompetenci Evropských společenství, něco mimo acquis communautaire. Otázka lidských práv byla automaticky přenechána Evropskému soudu pro lidská práva a mechanismům vytvořeným v rámci Rady Evropy podle Evropské úmluvy. Převládal názor, že ekonomické vztahy a lidská práva spolu nijak nesouvisí. Evropský soudní dvůr při své činnosti stále častěji docházel k názoru, že hospodářské vztahy a lidská práva spolu velmi úzce souvisí. Zpočátku neměla Evropská společenství svou vlastní úpravu lidských práv, to ovšem neznamenalo, že by lidská práva nebyla v jejich prostoru chráněna vůbec. Vždyť všechny členské státy měly své vlastní katalogy základních práv a také každý členský stát byl zároveň členem Rady Evropy a signatář Evropské úmluvy.

Právě existencí mechanismu ochrany lidských práv na základě Evropské úmluvy můžeme omluvit počáteční nevoli k zakotvení základních lidských práv v dokumentech Evropských společenství. Pojem základních lidských práv se do závazných dokumentů Evropských společenství dostal jaksi „zpětně“ díky judikatuře Evropského soudního dvora. Ten vůbec poprvé ve svém rozhodnutí odkázal na Evropskou úmluvu a její katalog základních práv v roce 1975 v rozhodnutí ve věci Rutili. Judikatura Evropského soudního dvora, která odkazovala na Evropskou úmluvu se stala hlavním pramenem úpravy lidských práv v Evropských společenstvích. Poprvé se pojem lidských práv objevil v právně závazném dokumentu Evropských společenství v roce 1997 v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii a to přímo odkazem na Evropskou úmluvu:

Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, na principech , které jsou společné členským státům.“

Unie respektuje základní lidská práva, která zajišťuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950, a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům jako všeobecné právní zásady Společenství.“

Existence tohoto článku, který přímo odkazuje na Evropskou úmluvu, přinesl Evropskému soudnímu dvoru výslovnou kompetenci k aplikaci tohoto dokumentu při rozhodování. Evropský soudní dvůr na Evropskou úmluvu odkazoval již dříve, nyní se tak ale mohlo dít mnohem častěji. Evropská společenství se tedy svým způsobem připojila ke katalogu základních práv uvedenému v Evropské úmluvě, nelze ale hovořit o právní závaznosti Evropské úmluvy pro Evropská společenství, spíše lze mluvit o zvláštní právní síle či významnosti tohoto dokumentu.

Stále zde ale existoval problém chybějícího uceleného katalogu lidských práv na úrovni Evropských společenství. Orgány Evropských společenství se ho snažili vyřešit přistoupením Společenství k Evropské úmluvě, ale toto řešení se ukázalo jako problematické. Odpovědí na tento problém se nakonec ukázalo být přijetí zatím právně nezávazné Charty základních lidských práv Evropské unie, o níž je podrobněji pojednáno na jiných místech této práce (zejména v části zabývající se dobrou správou a spravedlivým procesem).

Svými kořeny však vždy vycházelo právo Evropských společenství ze základních demokratických hodnot a jim odpovídajících obecných právních principů. Mezi tyto hodnoty nepochybně patří ochrana trvalého míru, vytváření konsensuální jednoty, rovnost všech účastníků v rámci integrace a rovnost všech (tj. i občanů) před právem, respekt k základním lidským a občanským právům, vzájemná solidarita, zajištění stability a z ní plynoucích jistot. Tradičně byly tyto hodnoty vyjádřeny v preambulích zakládajících smluv Evropských společenství a v mnohostranných mezinárodních úmluvách, k jejichž respektování se státy Evropské unie hlásily. Pro přijetí za člena Evropských společenství vždy platila podmínka, aby tento člen byl členem Rady Evropy a dodržoval demokratické principy a lidská práva. Nová Smlouva o Evropské unii, podepsaná v roce 1997 v Amsterodamu, poprvé obsahuje hlavní principy EU a jejího práva přímo ve svém textu (čl. F): „Unie je založena na principech svobody, demokracie, respektu k lidským právům a základním svobodám a na vládě práva…“

Z pohledu občana či právního praktika je nutno upozornit na to, že dokumenty primárního práva ES jsou nesmírně obtížné svým rozsahem i obsahem a běžnému občanovi téměř nesrozumitelné. Průzkumy odhalují, že ani právní profesionálové členských zemí Evropské unie nejsou s právem Evropských společenství dostatečně obeznámeni a laická veřejnost v něm vidí krajně neprůhlednou změť předpisů přijímaných vzdálenými institucemi užívajícími nejasné zákonodárné postupy. Neúspěšnost ratifikace Evropské ústavy rovněž potvrzuje určitou odtrženost evropských zákonodárců i eurokratů od života a chápání normálního evropského občana. Právě malá průhlednost zákonodárného procesu na úrovni Evropské unie, jeho nedostatečná demokratická kontrola a určitá nesrozumitelnost jeho produktů pro občana, tvoří slabiny právního a institucionálního rámce Evropských společenství, rep. Evropské unie, s nimiž se evropská integrace musí vyrovnat. Již při psaní samotného informativního textu o této problematice stojí autorka před pochybami, zda používat pojmu Evropská společenství, resp. Evropská unie. Většina odborníků v této oblasti řeší tento problém použitím zkratky ES/EU. Normální člověk tedy vlastně neví, v jakém vlastně společenství žije – v Evropské unii či Evropských společenstvích, případně z toho chápe, že on žije v Evropské unii, avšak komunitární právní specialisté v Evropských společenstvích či v ES/EU (tedy určitě v jiném světě než on). Tedy požadované principy právní jistoty, transparentnosti, určitosti a srozumitelnosti práva jakoby pro eurokarty neplatily.

Evropské právo

Evropské právo nejvíce reguluje ty oblasti, z nichž evropská integrace vzešla, tedy oblasti obchodu a podnikání. Dnes je jich tolik, že není jednoduché je vyjmenovat. Např. Bílá kniha Evropské komise z roku 1995 nazvaná „Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie“ obsahuje následující oblasti práva: volný pohyb kapitálu, volný pohyb a bezpečnost průmyslových výrobků, hospodářská soutěž, sociální politika, zemědělství, doprava, audiovize, životní prostředí, telekomunikace, přímé daně, veřejné zakázky, finanční služby, ochrana osobních údajů, právo společností, účetnictví, občanské právo, vzájemné uznávání odborné kvalifikace, duševní, průmyslové a obchodní vlastnictví, energetika, celní unie, nepřímé daně, ochrana spotřebitelů.

K těmto oblastem tvořícím dohromady jednotný trh EU je třeba připočítat řadu dalších, které vycházejí za jeho rámec. Těmi jsou společná obchodní politika vůči třetím zemím, hospodářská a měnová unie (jednotná měna), podpora hospodářské a sociální soudržnosti (tzv. strukturální a kohezní financování), budování transevropských dopravních a komunikačních sítí, věda a výzkum, zdraví a vzdělání a do jisté míry i vnitřní a vnější bezpečnost EU.

Všechny tyto úseky života společnosti jsou uvedeny v zakládajících smlouvách jako oblasti společného zájmu. To znamená, že v nich členské státy buď úplně anebo z větší či menší části přenesly své kdysi výsadní pravomoci na orgány Evropské unie. Nejstaršími integrovanými oblastmi, v nichž se orgány Evropské unie těší vysokému vlivu, jsou regulace obchodu (uvnitř i vně Evropské unie), zemědělství a rybolovu. Nyní se k nim připojuje i měna, nad níž přebírá kontrolu Evropská centrální banka. V ostatních oblastech jsou pravomoci rozděleny mezi orgány EU a členské státy. Například ve školství je nezbytné, aby byl zajištěn svobodný přístup ke vzdělání, aby získaná kvalifikace měla jistou úroveň a mohla být uznána všemi státy. Není však třeba rozhodovat o tom, kolik a jak mají státy do školství investovat nebo zda má být školství státní či soukromé apod.

Pokud chce Evropská komise v jakékoli oblasti navrhnout novou společnou normu, musí pro to vždy najít oporu v primárním právu (tj. ve Smlouvě, která ukládá Unii rozvíjet určitou politiku) a ještě přesvědčit členské státy, že taková norma je nejen právně možná, ale i věcně nezbytná. Není třeba dodávat, že proces přijímání zákonů je v EU poměrně zdlouhavý a často některý ze států odmítá podřídit určitou oblast alespoň částečné právní úpravě ze strany EU nebo se pře o obsah a rozsah takové úpravy. Diskuse o jednotlivých směrnicích pak může trvat deset i více let a v některých případech ani nedojde k všeobecné shodě. Přesto dnes tvoří právo ES na 80 000 stran právních dokumentů.