Daně a daňová politika
Daně a daňová politika patří spolu se zemědělstvím a rybolovem, dopravou, sociální politikou, ochranou životního prostředí, hospodářskou soutěží, občanstvím Unie, ochranou spotřebitele, politikou na podporu hospodářské a sociální soudržnosti a vízovou a přistěhovaleckou politikou do oblastí s tzv. sdílenými kompetencemi, kde mohou členské země vydávat vlastní legislativu jen tehdy, pokud zde již neexistuje společná evropská úprava, případně jako doplněk k ní.
V oblasti jednotného vnitřního trhu se uplatňuje úplný zákaz diskriminace členských států, to předpokládá v první řadě odstranění tarifních omezení, která narušují jednotu společného trhu a znevýhodňují vývozce a dovozce z jiných členských států. Dovážené zboží ztrácí uvalením cel a dávek svou konkurenceschopnost. Dochází ke zvýšení jeho ceny oproti konkurenčnímu domácímu zboží, což negativně ovlivňuje vzájemnou obchodní výměnu. Článek 25 amsterdamské Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví: „Dovozní a vývozní cla a dávky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány. Tento zákaz se vztahuje i na cla fiskální povahy.“ Státy mohou zejména zboží podrobit vnitřnímu zdanění při dovozu, aby tak bylo dosaženo srovnatelných konkurenčních podmínek. Základem tohoto opatření je článek 90 Smlouvy o založení Evropských společenství, který se týká daňového zrovnoprávnění při dovozu: „Členské státy nepodrobí přímo nebo nepřímo výrobky z jiných členských států vyššímu vnitřnímu zdanění jakéhokoliv druhu než je to, kterému jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí. Členské státy nepodrobí dále výrobky jiných členských států zdanění, které by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům.“ Toto ustanovení, jehož negativní formulace má zabránit, aby státy daňově nediskriminovaly dovážené zboží, ve skutečnosti právě dorovnávání daňové zátěže připouští. Je to logické: členské státy mají dosud velmi odlišné daňové systémy, které přes snahu orgánů EU (zejména Evropské komise) dosud nebyly harmonizovány. Zejména nepřímé daně, jako daň z přidané hodnoty nebo spotřební daně, vyrovnávání fiskální konkurence vyžadují. Podíl těchto daní na konečné ceně výrobku je relativně vysoký. V opačném případě by mohlo dojít k neudržitelnému zvýhodnění konkurenceschopnosti zboží ze zemí, kde jsou uplatňovány mnohem nižší sazby.
V roce 1993 byla základní sazba DPH v Dánsku 25 %, zatímco v Německu, Španělsku a Lucembursku dosahovala pouze 15 %. Proto je při vývozu zboží dosud DPH vrácena a je naopak odváděna ve státě určení, a to i přesto, že se od 1. ledna 1993 toto fiskální vyrovnání neděje na hranicích, ale kupující podnik je vykazuje ve svých periodických daňových přiznáních. Přestože návrhy na daňovou harmonizace Komise vypracovala již na sklonku 80. let, jejich přijetí je stále velmi nejisté. Evropský soudní dvůr svými rozhodnutími upřesňuje podmínky, za jakých se fiskální vyrovnání provádí. Sporným se stal výklad pojmu „podobný výrobek“, protože uvalení různých daňových sazeb na podobné výrobky mohlo být zastřeným zvýhodněním domácích výrobků. V roce 1983 Evropský soudní dvůr prohlásil za neslučitelný se smlouvou italský systém zdaňování alkoholu. Sazba DPH uplatňovaná pro lihoviny s ochrannou známkou původu byla 35 %, zatímco sazba pro běžné lihoviny dosahovala pouze 18 %. Poněvadž italské předpisy neznají pojem ochranné známky původu, byly automaticky domácí lihoviny zařazovány do skupiny s nižší sazbou, zatímco dovozci museli počítat se sazbou podstatně vyšší. Šlo o zřejmou ochranu domácí produkce před dovozy, neboť podobné výrobky byly zdaňovány rozdílnou sazbou. ( Komise versus Itálie, 319/81) Aby se vyrovnání zdanění nestalo dávkou s rovnocenným účinkem, je třeba splňovat několik podmínek: je třeba, aby podobné zboží bylo zdaňováno stejným způsobem, aby dávka byla součástí všeobecného daňového systému, nesmí poskytovat nepřímou ochranu domácím výrobkům. Poslední výše uvedené kritérium bylo například důvodem, proč Evropský soudní dvůr prohlásil v roce 1993 za dávku s rovnocenným účinkem povinný poplatek, jenž bylo třeba odvádět do německého Fondu pro obchod se zemědělskými výrobky. Tento poplatek byl povinný jak pro domácí, tak pro dovážené výrobky, jeho výnos však směřoval pouze na podporu domácí výroby.