Příjmy rozpočtu Evropské unie jsou čerpány z největší části z podílu na hrubém domácím produktu jednotlivých členských států, dále pak z daně z přidané hodnoty a z cel.
Úloha Evropské unie
Úlohou Evropské unie není v žádném případě unifikovat národní systémy u povinných daní a příspěvků, ale zajistit jejich vzájemnou srovnatelnost v souladu s přijatými smlouvami zavedenými v Evropské unii. K hlavním úkolům daňové politiky Evropské unie patří podpora harmonického vývoje ekonomických aktivit, plynulý a vyrovnaný vývoj, vzrůstající stabilita, růst životní úrovně a těsná spolupráce mezi členskými zeměmi. Cílem daňové politiky Evropské unie je rovněž předejít tomu, aby se daňové politiky jednotlivých členských států navzájem negativně ovlivňovaly a tím vytvářely nepřiměřené konkurenční prostředí projevující se ve zvýhodnění domácích produktů.
Harmonizace daňových předpisů, symbolu národní suverenity zůstává choulostivou otázkou nejen kvůli složitosti daňové problematiky, ale i díky respektování pravidla jednomyslného rozhodnutí při procesu přijímání rozhodnutí. Daňová harmonizace znamená vzájemné přibližování a přizpůsobení národních daňových systémů a jednotlivých daní na základě dodržování společných pravidel zúčastněných zemí. Harmonizace každé daně se může týkat: daňového základu, daňové sazby a administrativy (administrace, správy) daně (povinnosti plátců daně, daňová přiznání, rozsah kontroly). Harmonizace nemusí nutně znamenat úplně stejné daně a stejné vymezení jejich základu a sazeb. Z politických důvodů se trvá pouze na jejich sladění či přiblížení. Harmonizace v Evropské unii má umožnit, aby daně nebyly překážkou volného pohybu lidí, kapitálu, zboží a služeb mezi státy. Jejím cílem je také zabránit daňovým únikům.
Primární evropské právo
Primární evropské právo zakazuje ukládat na výrobky dovezené z jiného členského státu vyšší daň než jakou je zatíženo domácí zboží, poskytovat na vyvážené zboží vyšší odpočet daně, než jaká byla z něj zaplacena, subvencovat úlevami na přímých daních domácí vývozce a ukládá připravit harmonizaci daně z přidané hodnoty. Primární právo též stanoví, že ve fiskální oblasti budou členské země rozhodovat na základě jednomyslné shody, čili že každá země má právo veta.
Konkrétními nástroji k harmonizaci daní jsou nařízení a směrnice EU, tedy nástroje sekundárního práva. Tak například existuje nařízení VIES (systém informací o dani z přidané hodnoty), podle něhož musí plátci DPH za uplynulé čtvrtletí vyplnit souhrnné hlášení, v němž plátce daně uvádí souhrnné informace o jím uskutečněných dodání zboží do jiného členského státu. Tento systém umožňuje mezinárodní výměnu informací a nahrazuje tak dřívější hraniční kontroly.
Směrnice je právní nástroj, který sleduje dosažení určitého cíle. Má zajistit praktickou realizaci harmonizace, avšak rozhodnutí o způsobu její aplikace je v kompetenci jednotlivých zemí. Například 6. směrnice o DPH ukládá členským státům, aby zajistily základní sazbu DPH v rozmezí 15 – 20%. Česká republika směrnici splňuje tím, že v zákoně o DPH stanoví, že základní sazba DPH je 19%.
Pokud se subjekty v členských státech domnívají, že je narušeno daňové právo Evropské unie, například že na dovoz výrobku je uložena vyšší daň než na domácí produkci, mohou se obrátit na Evropský soudní dvůr. Pokud jim Soudní dvůr dá za pravdu, členská země, která právo porušila, musí zjednat nápravu. Tak je vlastně nucena harmonizovat své daňové právo s unijním právem (tzv. negativní harmonizace).
Každý podnikatel v průběhu své činnosti se snaží o dosahování co nejlepších výsledků, které jeho firmu dostávají do různých závazků. Pokud už je ale jejich množství natolik velké, že už není jiného východiska, vhodně zvolenou strategií je v takovém případě zvolit likvidaci sro. Jedná se však o komplikovanejší proces se kterým umí pomoci jen odborníci.