Klasická teorie – etapa zlatého pravidla
Klasická teorie veřejných financí prosazovala vyrovnaný rozpočet. Toto období se považuje za etapu zlatého pravidla každoročně vyrovnaného státního rozpočtu. V období klasické politické ekonomie, jejímž zastáncem byl i Adam Smith, teorie veřejných financí odmítala deficitní hospodaření státu. Veřejné finance byly považovány za aplikaci rodinných financí. Státní rozpočet mohl být schodkový, pouze ve výjimečných situacích, například v období válek. Snaha dodržovat zlaté pravidlo trvala až do 30. let 20. století. Ke zvratu došlo pod vlivem celosvětové hospodářské krize a prosazování stabilizační hospodářské politiky státu.
Keynesiánská teorie – etapa cyklicky vyrovnaného rozpočtu
V 30. letech 20. století dochází k významné změně v pojetí deficitu státního rozpočtu. Zastánci této teorie, především J. M. Keynes, se domnívali, že hlavní příčinou pomalého ekonomického růstu a krize je nedostatečná poptávka, což neumožňuje využít dosažitelný potenciál ekonomiky. Zdůraznil, že je nutné najít cestu, jak poptávku podpořit, a to cestou zvýšení poptávky ze strany státu, a tím podpořit růst hospodářské produkce. V důsledku toho se připouštěla v některých fázích hospodářského cyklu možnost přechodného deficitu hospodaření, v důsledku růstu výdajů státního rozpočtu.
Cyklicky vyrovnaný státní rozpočet
Cyklicky vyrovnaný státní rozpočet se stal nástrojem stabilizace ekonomiky v rámci hospodářského cyklu. Keynesiánská teorie cyklicky vyrovnaného rozpočtu je založena na vlivu daní a výdajů státního rozpočtu na výši disponibilního důchodu62 různých subjektů. Změna v přístupu využití salda státního rozpočtu ve fiskální politice vlády je často nazývána keynesiánskou revolucí.
Tato etapa trvala až do 70. let 20. století. Státní zásahy měly pomoci k řízení ekonomiky a podněcování ji k vyšší výkonnosti. Byly využívány rozsáhlé státní zakázky, zvyšovaly se státní výdaje. K jejich financování bylo nutné zvyšovat daňové zatížení. Rozšiřovala se státní regulace a stát již nevystupoval pouze v roli subjektu, který vytváří rámce pravidel pro fungování tržní ekonomiky. Začátkem 70. let došlo ke stagflaci ekonomického růstu spojeného s relativně vysokou inflací a růstem nezaměstnanosti.
S touto teorií se ztotožňuji i já, neboť se domnívám, že zde deficit státního rozpočtu může působit jako významný nástroj při snaze o dosažení příznivějšího ekonomického vývoje. Nesmí však být zvýšené výdaje zneužity na prosazování vlastních zájmů. Jsem tedy zastáncem teorie přechodného deficitu, kde se zvýšené výdaje využijí ve veřejném zájmu. V krátkém období může být deficit státního rozpočtu pomocným nástrojem v rámci stabilizační rozpočtové politiky. V rámci jeho plánování může dojít k podpoře programů a projektů, které mají prorůstový charakter a přináší dobré podmínky pro ekonomický růst.