Právo na spravedlivý proces
Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních lidských práv, jehož původ sahá do 17. století a je spojen především s anglosaskou právní oblastí. Podstatou tohoto práva je možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého orgánu, kterým je soud, rozhodující podle pravidel zaručující spravedlivé posouzení věci. Nositelem tohoto práva je jedinec, fyzická i právnická osoba. Protože každé právo implikuje i jemu odpovídající povinnost, je tomu tak i v tomto případě. Právo na spravedlivý proces se v některých svých částech vztahuje na všechny řízení před orgány veřejné moci státu, nikoli pouze před soudy. Právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost státu toto právo zabezpečit, chránit a realizovat, především tím, že vytvoří soustavu soudů a poskytnout jí dostatečné prostředky.
Ochrana spravedlivého procesu a ostatních základních práv na evropském kontinentě je především úkolem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, tedy instituce vytvořené v rámci mezinárodní organizace Rada Evropy na základě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č.3,5 a 8 upravená protokolem č.11, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. Tento dokument podepsaný v Římě 4. listopadu 1950 obsahuje všeobecně uznávaný katalog základních práv a stala se vzorem pro ústavy řady států, i pro naši Listinu základních práv a svobod. Inspiraci v Evropské úmluvě čerpali například autoři italské a portugalské ústavy. Vedle Rady Evropy a její Úmluvy upravují specifickým způsobem lidská práva i Evropská společenství. Vezmeme-li v potaz fakt, že všechny členské státy jsou signatáři Evropské úmluvy a že každý členský stát disponuje svým vlastním katalogem lidských práv, který zpravidla obsahuje ustanovení o spravedlivém procesu, můžeme konstatovat, že je dnes spravedlivý proces a ostatní lidská práva chráněna v Evropě třemi způsoby najednou, tedy na úrovní národní, mezinárodní a komunitární.