V první polovině 90. let vzniklo pres 50 bank, z toho 18 z nich skončilo v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence. Banky sloužily jako „pumpa“ peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a napumpovat. Základním způsobem bylo ztrátové úvěrovaní a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie, potažmo orgánu moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou. K finančně vyčerpaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj. ), nebo vláda banky nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard ( IPB, Česká spořitelna, Komerční banka ).
Státní pomoc
Státní pomoc mela různou formu: odkup klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu nebo typicky převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu. Typickou operací při „pumpování“ byl úvěr od banky, jeho nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si tedy půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů. Podle ověřených údajů bylo do sanace bank v záměru jejich záchrany anebo jako očištění před opožděnou privatizací státem vloženo 375 miliard Kč.
Likvidace ztrát Konsolidační banky (České konsolidační agentury) Konsolidační banka byla nejstarší a také (měřeno velikostí rozvahy) největší institucí, která se angažovala v řízení aktiv nevalné kvality. Charakter jejích operací se za téměř desetileté období její existence podstatně změnil a její aktivity se rozšiřovaly: od původní situace, kdy spravovala jen špatné úvěry, které obdržela od komerčních bank, přes pozvolné absorbování aktivit při restrukturalizaci vybraných subjektů a řešení specifických problémů, které jí vláda přidělila, přes vykonávání funkcí finančního manažera při financování vybraných projektů až k realizaci specifických transakcí, při nichž čistila bankovní sektor a poskytovala pomoc v rámci procesu privatizace českých bank. Jak čas postupoval, KoB se změnila na specializovanou instituci, která se zabývala zejména spravováním a prodejem nebonitních pohledávek. Mimo finančních transakcí sledujících záchranu bank financovaly Konsolidační banka a nepřímo i Fond národního majetku také vládní programy na podporu zdravotních pojišťoven a veřejných nemocnic, které se ocitly v potížích, a Českých drah. Pomáhaly vytvářet infrastrukturu a připravovat průmyslové podniky k privatizaci.
V roce 2000 (koncem roku) byly aktivity Konsolidační banky rozděleny na rozvojovou a konsolidační část. Její rozvojové aktivity byly svěřeny jiné instituci (již existující Českomoravská záruční a rozvojová banka) a Konsolidační banka nadále pokračovala jen jako konsolidační instituce. Tento krok nepochybně „zprůhlednil“ cíle zmíněné instituce i výši, s jakou zatíží státní rozpočet. Roku 2001 Konsolidační banka pozbyla bankovní licenci a na základě zvláštního zákona byla transformována v ČKA. Smyslem tohoto zvláštního předpisu bylo vyrovnat z hlediska kontroly hospodaření této instituce kompetence ČKA na jedné straně a pravomoci vlády a parlamentu na straně druhé. Dále se tímto krokem sledovalo zajištění co nejefektivnější správy a vypořádání nebonitních aktiv, ale také zaručení transparentních a hospodárných finančních operací v konsolidačních institucích.
Ztráta České konsolidační agentury činila v letech 1999 – 2000 přibližně 2,5 % HDP a byla hrazena z rozpočtů na rok 2001 a 2002), 2,7 % HDP v roce 2001 a v roce 2002 3,6 % HDP. Podstatná část ztráty je hrazena z prostředků státního rozpočtu následujícího roku či v několika následujících letech. Náklady na úhradu ztrát ČKA se tak přímo promítají do příslušných rozpočtových. V současnosti stát ze zákona odpovídá za operace ČKA a tím de facto i za financování veškerých jejích budoucích potřeb. Skupina ČKA má ve srovnání s bývalou Konsolidační bankou větší pravomoci při vymáhání dluhů, nemůže však, bez předchozího souhlasu své dozorčí rady, zahájit jakoukoliv novou činnost. Rada se skládá z poslanců Parlamentu ČR nominovaných všemi významnými politickými stranami. Podle zákona o ČKA má ČKA ukončit svou činnost do roku 2011. Za závazky ČKA ručí stát a tyto záruky se řídí zákonem o rozpočtových pravidlech. To znamená, že veškeré transfery ze státního rozpočtu jsou součástí procesu přípravy ročního i střednědobého rozpočtu a i plnění státního rozpočtu; promítají se proto v plné výši i do rozpočtového deficitu a vládního dluhu. Budoucí vládní závazky se tak okamžitě projeví.