Z Deklarace nezávislosti vyplývá, že jeden z nejdůležitějších důvodů vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických na Velké Británii byla skutečnost, že král Velké Británie ukládal koloniím daně, aniž by s tím kolonie souhlasily. Spojené státy americké se pak zakládají na myšlence, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a že státy své oprávněné pravomoci odvozují ze souhlasu těch, jimž vládnou. Ústava Spojených států amerických z roku 1787 se zabývá daněmi z pohledu federalismu, tedy rozdělením přímých daní (čl. I oddíl 2). V pravomoci Kongresu je ukládat a vybírat daně, cla, dávky a poplatky. Čl I oddíl 9 americké ústavy zakazuje vydávat zákony se zpětnou platností a zavádět daň z hlavy nebo jinou přímou daň, pokud by to bylo v rozporu s poměrem k výsledkům sčítání obyvatelstva nebo v rozporu s dříve vydanými pokyny. V čl. I oddíle 10 se pak zakazuje členskému státu bez souhlasu Kongresu uvalit jakoukoli daň z tonáže. Dle Dodatku č. XVI z roku 1913 má Kongres právo stanovit a vybírat daně z příjmů z jakéhokoli zdroje, aniž by je rozděloval mezi jednotlivé státy a bez ohledu na jakékoli sčítání obyvatelstva. Dle Dodatku č. XXIV nesmí být omezeno volební právo nezaplacením jakékoli volební nebo jiné daně. Dle č. I původní americké ústavy neplatí daně Indiáni.
Ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 je v čl. XIV. stanoveno: „Všichni občané mají sami nebo svými představitel právo zjistit nezbytnost veřejné daně, svobodně ji určit, dozírat nad jejím použitím, jakož i určit její výši, složení, způsob nabytí a dobu trvání.“ Ústava Francouzské republiky z 4.10.1958 v čl. 72 stanoví, že územní celky mohou z podnikání vybírat v plné výši nebo zčásti poplatky a dávky různé povahy; zákon je může zmocnit, aby upravily jejich základ a výši v mezích, jež sám stanoví.
Švýcarská ústava upravuje problematiku cel a daní z pohledu rozhraničení kompetencí mezi spolkem a kantony (čl. 41). To, co podléhá spolkovému zdanění, nemůže být zdaněno na úrovni kantonů a naopak, při zdaňování je třeba přihlížet k zatížení daněmi na jednotlivých úrovních – obec, kanton, spolek. Spolek má právo vydávat formou zákona předpisy zakazující dohody s poplatníky připouštějící neoprávněné daňové úlevy (čl. 42 quater). Nikdo nesmí být nucen platit daně, které jsou uloženy pro kultovní účely náboženské společnosti, ke které nenáleží (čl. 49 odst. 6). V čl. 8 přechodných ustanovení švýcarské ústavy jsou přesně stanoveny výše daňových sazeb daně z obratu a výše daňových srážek, v čl. 17 a 18 podrobnosti silničního poplatku a daně.
Ve Velké Británii se stále odvozují z common law některé důležité ústavní principy, významná část materiálně chápané britské ústavy sestává z ústavních konvencí (constitutional conventions) – tedy pravidel, která nejsou normována, avšak jsou považována za závazná. Základní linie ústavního řádu v oblasti lidských práv vyplývají stále z významných středověkých právních dokumentů, pro účely daňové je to Magna Charta Libertatum a Petition of Rights. Čl. 12 Magny Charty stanoví, že v království se nemají vybírat peníze na ochranu nebo pomoc, leda po společné poradě Našeho království nebo na vykoupení Naší osoby, na pasování Našeho nejstaršího syna na rytíře, nebo na první sňatek Naší nejstarší dcery, v těchto posledních případech však nesmí příspěvek přesáhnout přiměřenou výši… Čl. 14 pokračuje, že k vyžádání společné rady království o vybírání peněz na pomoc (kromě třech prve zmiňovaných případů) nebo peněz na ochranu zařídíme, aby arcibiskupové, biskupové, opati, hrabata a významní baroni byli zváni zvlášť Našimi dopisy; a necháme dále skrze naše vicehrabata a úředníky svolat hromadně všechny ostatní, kteří od Nás bezprostředně mají léno, v určitou dobu, a sice po uplynutí nejméně čtyřiceti dnů, a na určité místo; a ve všech těchto svolávacích psaních chceme udávat důvod svolání. A po tomto svolání provedeném tímto způsobem se má ve stanovený den jednat způsobem stanoveným na radu přítomných, a sice i tehdy, když se nedostavili všichni pozvaní. Petition of Rights z roku 1627 pak postuluje, že nemají být nuceni přinášet jakoukoliv daň, dávku, podporu, nebo jinou podobnou platbu, která nebyla stanovena se všeobecným souhlasem v parlamentu.
Parlamentní zákon z roku 1911
Parlamentní zákon z roku 1911 – Veto Bill v čl. 1 odst. 1 určuje: nebude-li návrh finančního zákona schválený Dolní sněmovnou a zaslaný Horní sněmovně nejpozději jeden měsíc před koncem zasedacího období, do jednoho měsíce po zaslání v nezměněné podobě přijat, bude návrh zákona, nestanoví-li Dolní sněmovna jinak, předložen Jeho Veličenstvu a stane se pak, po projevení královského souhlasu, sám parlamentním zákonem, i když jej Horní sněmovna neodsouhlasila. Zákonem o lidských právech (Human Rights Act) z 9.11.1998 se stala součástí vnitřního práva Spojeného království Evropská úmluva, včetně čl. 1 Dodatkového protokolu o ochraně vlastnictví.
Pro ústavní úpravu ochrany vlastnického práva a placení daní v Evropě je shora citovaný Dodatkový protokol k Evropské úmluvě velmi důležitý. Jeho čl.1 je věnován ochraně vlastnictví: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“
Ústava království Belgie z 17.2.1994 upravuje problematiku zdanění v čl. 170- 181, stanoví, že daň ve prospěch státu lze zavést pouze zákonem, že v daňových věcech jsou privilegia nepřípustná a osvobození od daně lze provést pouze zákonem. V Belgii se daně ve prospěch státu, komunity a regionu schvalují pro každý rok. Úprava, kterou zavádějí, platí pouze jeden rok, nebude-li obnovena. Ústava království Dánska z 5.6.1953 se zdaněním zabývá v čl. 43 – 52; daně se ukládají, mění nebo ruší výlučně zákonem. Ústava republiky Finsko stanoví, že daně i poplatky jsou upraveny zákonem, který obsahuje předpisy o základech daňové povinnosti a výši daní, jakož i právní ochranu poplatníků, obecné základy poplatkové povinnosti, výši odváděných poplatků za úřední výkony, služby a za jinou činnost státních úřadů. Ústava Irské republiky stanoví, že návrhy finančních zákonů mohou být iniciovány pouze v parlamentu. Ústava Italské republiky upravuje dělený výnos celostátních daní a skutečnost, že osobní a majetkové povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona. Ústava Velkovévodství Lucembursko v kapitole VIII Finance konstatuje, že daň ve prospěch státu může být zavedena pouze zákonem, obecná dávka nebo daň smí být uložena jen se schválením obecní rady. Ústava v Lucembursku opravňuje, aby zákon stanovil pro obecné daně takové výjimky, jejichž nezbytnost se zkušenostmi prokáže. Daně ve prospěch státu se stanoví na dobu 1 roku. Zákony, které je upraví, zůstávají v platnosti 1 rok, nebudou-li obnoveny. V daních nesmějí být žádné výsady. Osvobození od daně anebo její snížení smí upravit pouze zákon. Základní zákon Spolkové republiky Německo řeší vztah federálního a zemského zdanění – v čl. 106 v podstatě určuje veškeré daně, které lze na území SRN vybírat. V čl. 14 německé ústavy o vlastnickém právu není explicitní oprávnění státu vybírat daně, pouze umožňuje, aby meze vlastnictví stanovil zákon a zdůrazňuje, že vlastnictví zavazuje a jeho užívání má zároveň sloužit obecnému blahu. Ústava Království Nizozemí ze 17.2.1983 v čl. 104 určuje, že daně ukládané státem jsou vybírány na základě zákona, jiné poplatky stanovené státem jsou upraveny zákonem. V Rakousku upravuje působnost spolku a zemí v daňových věcech samostatný finanční ústavní zákon č. 45/1948.
Ústava republiky Portugalsko pochází z roku 1976 a finanční a daňovou soustavu upravuje dosti podrobně v čl. 101 – 107. Portugalská ústava požaduje, aby byla zajištěna spořivost a jistota úspor, jakož i takové použití těchto finančních prostředků, jež je žádoucí pro hospodářský a sociální rozvoj. Cílem daňového systému je uspokojení finančních potřeb státu a jiných veřejných zařízení a spravedlivé rozdělování příjmů a majetku, zákon upravuje daňové dávky a určuje daňové zatížen, daňový tarif, daňová zvýhodnění a záruky pro daňové poplatníky. Portugalská ústava v čl. 103 zakazuje nutit k placení daní, které nebyly stanoveny v souladu s ústavou, byly zavedeny se zpětnou účinností a jejichž výpočet a výběr neprobíhá v souladu se zákonem. Cílem daně z příjmů je odstranění nerovnosti, tato daň je jednotná a progresivní a bere na zřetel potřeby a příjmy osob, náležících k domácnosti. Zdanění podniků je zásadně založeno na jejich skutečném zisku. Majetkové daně mají přispívat k rovnosti mezi občany. Cílem spotřební daně je přizpůsobení spotřebitelského chování požadavkům hospodářského vývoje a sociální spravedlnosti, přičemž se zatěžuje spotřeba luxusních předmětů.
Řecká ústava z roku 1975 věnuje celou jednu kapitolu problematice daní a správě daní (kapitola VI, čl. 78 – 80). Žádná daň nesmí být vybírána bez zákona přijatého Parlamentem, který vymezí předmět daně a zdaňovaný příjem, druh majetku, výdaje a převody těch kategorií majetku, které jsou zdaňovány. Daně nebo jiná finanční břemena nelze ukládat zákonem působícím retroaktivně před fiskální rok předcházející uložení daně. Výjimečně, při ukládání nebo zvyšování dovozních nebo vývozních cel nebo spotřebních daní, je přípustné jejich uložení ode dne předložení příslušného návrhu zákona Parlamentu za podmínky, že zákon bude zveřejněn ve lhůtě uvedené v čl. 42 odst. 1 a v žádném případě ne později než 10 dnů po skončení zasedání Parlamentu. Předmět zdanění, daňová sazba, osvobození od daní nebo výjimky z placení daní, jakož i udělení penzí nemohou být delegovány zákonným zmocněním.
Ústava Království Španělsko z roku 1978 v čl. 31 stanoví, že všichni přispívají na úhradu veřejných výdajů podle svých hospodářských možností a prostřednictvím spravedlivého a na zásadách rovnosti a progresivnosti spočívajícího daňového systému, který nesmí být v žádném případě konfiskační povahu. Dle čl. 133 španělské ústavy základní pravomoc vybírat daně svěřuje zákon výhradně státu, autonomní společenství a územní celky mohou v souladu s ústavou a se zákony stanovit daně a vybírat je. Každé zvýšení daní ve Španělsku musí být stanoveno na základě zákona.
Ústava Království Švédska v kapitole 2 Základní svobody a práva věnuje samostatný článek 10 problematice ukládání trestních sankcí a daní. Ve Švédsku nesmějí být vybírány žádné daně, odvody a poplatky státu ve větší výši než v té, která byla stanovena v době, kdy došlo k okolnosti, která zakládá povinnost platit daně, odvody nebo poplatky. Velmi podrobně je upravena zákonodárná procedura pro případ povolení daňové retroaktivity a tato možnost musí být odůvodněna zvláštními okolnostmi spojenými s válkou, nebezpečím války nebo závažnými ekonomickými krizemi.
Ústava Ruské federace z roku 1993 upravuje problematiku zdanění v samostatném článku č. 57: „Každý je povinen platit zákonem stanovené daně a poplatky. Zákony, které stanoví nové daně nebo zhoršují postavení plátců daně, nemají zpětnou účinnost.“
Polská ústava
Polská ústava obsahuje samostatnou kapitolu Povinnosti (mezi povinnosti všech patří respekt zákonům, ochrana přírody, mezi povinnosti občanů věrnost a obrana státu) která v čl. 84 stanoví povinnost každého odvádět daně, pokud jsou stanoveny zákonem.208 Slovenská ústava v rámci kapitoly o hospodářství Slovenské republiky v čl. 59 stanoví, že daně a poplatky jsou státní a místní a že je možno je ukládat jen zákonem nebo na základě zákona.
Z provedeného srovnání vyplývá, že starší ústavy obvykle problematiku daní vůbec neupravují či pouze podmiňují zdanění rozhodnutím parlamentu či zákonnou formou. Někdy je určeno zdanění jako omezení vlastnictví, někdy samostatně jako oprávnění státu vůči občanům či dokonce jako občanská povinnost. Ve federacích je v ústavě řešeno rozdělení kompetencí mezi federaci a členský stát v oblasti zdanění. Inspirativní je zákaz daňové retroaktivity v modernějších ústavách – český ústavní soud však k zákazu retroaktivity daňových předpisů dospěl interpretací principu právního státu v čl. 1 Ústavy (podrobněji viz dále). Některé modernější ústavní úpravy pak stanovují i základy daňové politiky (např. progresivitu daně z příjmu, která může ochránit princip solidarity ve zdaňování v době módy rovné daně), enumeraci daní (což může bránit zavedení např. ekologické daňové reformy), spravedlnost, rovnost a zákaz konfiskační povahy daní (absence této úpravy bývá v ostatních evropských demokratických zemích překonána soudním výkladem).