Současná rozpočtová politika je dlouhodobě neudržitelná a představuje poměrně velké riziko pro zdravý ekonomický vývoj ČR. Za hlavní příčinu tohoto nepříznivého stavu považuji skutečnost, že doposud nebyla provedena úspěšná reforma veřejných financí, která by se zaměřila na odstraňování hlavních příčin vedoucích k deficitnímu hospodaření. V minulosti se již objevily snahy o provedení této reformy a dokonce ve své koncepci měly i zásadní reformní kroky, ale tyto kroky nebyly úspěšně provedeny, a tak alarmující stav rozpočtové politiky zůstává i v současné době.
V roce 2002 přišla vláda s koncepcí reformy veřejných financí, ve které si jako hlavní cíl vytyčila snížení deficitu veřejných financí a přitom podpořit hospodářský růst.
Vytyčením tohoto cíle měl nastat ozdravný proces veřejných financí v České republice, a jak by se zdálo podle údajů vyplývajících z grafů a různých tabulek, tohoto cíle se skutečně podařilo dosáhnout. Dokonce i Ministerstvo financí ve své Zprávě o realizaci reformy veřejných financí k 30.6.2006 uvádí, že se tento úkol podařilo zcela, a to dokonce nad očekávání, splnit, neboť deficity veřejných financí byly v roce 2004 a 2005 výrazně nižší, než se předpokládalo v Konvergenčním programu.
Deficity veřejných financí jsou skutečně nižší, ale bohužel tyto deficity nevycházejí z reformních kroků, které jsou nezbytné, a tak se jejich provedení zase odložilo na další vládu. Co tedy zapříčinilo tak nízké deficity? Především to byl mnohem větší ekonomický růst, než s jakým se počítalo. Na tom se shoduje většina ekonomických odborníků. Z hlediska plnění předsevzatých cílů se tedy vládě podařilo snížit deficity veřejných financí, ale bohužel to bylo díky nepředvídanému vývoji ekonomiky. Tak vlastně nastala ta situace, že se díky příznivému vývoji ekonomiky zakryly skutečné problémy veřejných financí, které se objeví hned, jakmile vývoj ekonomiky nebude tak příznivý.
Jediné možné řešení, které povede ke snížení deficitů státního rozpočtu a celých veřejných financí je dle mého názoru reforma veřejných financí zaměřená na ozdravení těch oblastí, které největší měrou přispívají k deficitnímu hospodaření.
Příčiny schodku můžeme hledat jak na straně výdajů, tak na straně příjmů. Deficitní hospodaření se dá v podstatě řešit dvěma základními způsoby. Prvním z nich je zvýšení příjmů rozpočtu. Hlavními zdroji příjmů jsou daně, které tvoří u nás kolem 95% celkových příjmů. Mnohé státy se snaží deficitní hospodaření řešit pomocí zvýšení daní. Míra zdanění v české ekonomice je však nadprůměrná. Složená daňová kvóta se sice pohybuje zhruba na průměrné úrovni evropských členů OECD a je dokonce asi o 2 procentní body nižší než průměr zemí Evropské unie. Porovnáme-li se ovšem se zeměmi nacházejícími se na podobném stupni ekonomického rozvoje, dosahuje česká daňová kvóta jedné z nejvyšších úrovní.
Reforma veřejných financí by se tedy dle mého názoru neměla ubírat směrem zvyšování daňového zatížení, ale naopak by se měla snažit o snížení daňového zatížení, čímž by podpořila sektor podnikání a zvýšila by chuť po investicích. Mohlo by tak dojít k tvorbě nových pracovních míst, což by přineslo nové daňové příjmy a došlo by k úsporám v oblasti politiky zaměstnanosti (nižší výdaje na podporu v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikacích).
Získané poznatky prokazují, že úspěšnými reformami jsou mnohem pravděpodobněji ty strategie, které se soustředí zejména na řešení problémů spojených s výdajovou stranou veřejných rozpočtů než ty návrhy, které spoléhají především na zvýšení složené daňové kvóty, a proto se reforma musí zaměřit na výdajovou stránku rozpočtu, má-li být úspěšná.
Řešení deficitních rozpočtů
Druhým způsobem řešení deficitních rozpočtů je tedy snížení výdajové stránky rozpočtu. V současné době by se především reforma měla zaměřit na eliminování nejpodstatnějšího problému, jakým naše rozpočty trpí a tím jsou neustále rostoucí mandatorní výdaje (viz výše), zejména sociální povahy, které tak vytěsňují možnost realizace ostatních výdajových priorit.
Domnívám se, že jediná cesta jak postupně snižovat mandatorní výdaje státu a posilovat volné prostředky pro ostatní výdaje vlády, je důsledná reforma penzijního systému, racionalizace sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti. Ušetřit lze i na snižování počtu státních zaměstnanců, omezováním státní správy.
Ne každý si uvědomuje, že do mandatorních výdajů patří i platy státních zaměstnanců, v tom odměny členů vlády a členů zákonodárných orgánů. Když představitelé vlády mluví o nutnosti snižování mandatorních výdajů, měli by se v prvé řadě zamyslet nad tím, jak neuvěřitelně velké výdaje ze státního rozpočtu, v současné době asi 1/5 celkových výdajů státního rozpočtu, jsou vynakládány na platy státních zaměstnanců a s nimi související odvody. Reforma veřejných rozpočtů proto musí zasáhnout bezpodmínečně i tuto oblast. V této sféře dle mého názoru musí dojít k výraznému snížení počtu státních zaměstnanců a k zachování platů většiny státních zaměstnanců na současné úrovni po určitou dobu. Co se týká samotných vládních činitelů, i u nich by mohlo dojít k výraznému snížení výdajů, z důvodu zrušení některých příplatků a finančních výhod, které jsou s jejich funkcí spojeny a dokonce by mohlo dojít i k zrušení některých vládních funkcí, které jsou štědře dotovány (např. místopředsedové vlády).
V oblasti státní sociální podpory a sociální péče nečeká stát samozřejmě žádné záviděníhodné řešení, protože vždycky se najde skupina obyvatel, která díky tomuto řešení přijde o své finanční prostředky, nicméně si myslím, že musí dojít k racionalizaci dávek tak, aby se tyto dávky dostaly na skutečně sociálně potřebné.
Jednou z důležitých oblastí, ve které musí dojít ke změnám, je oblast politiky zaměstnanosti. Každoročně se ze státního rozpočtu vydávají nemalé částky na podporu lidí v nezaměstnanosti, náklady na rekvalifikaci a další výdaje do této sféry. Dle mého názoru jsou tyto částky zbytečně vysoké a mělo by tak dojít k jejich podstatnému snížení. Především si myslím, že není v pořádku, když se při stanovování výše podpory v nezaměstnanosti vychází z dosavadního příjmu nezaměstnaného. Výše podpory by měla být odvozována od životního minima nebo sociálních dávek a nezaměstnaní lidé by měli aspoň motivaci pro to být zaměstnáni. Dalším možným řešením jak uspořit na výdajích v této oblasti, by mohlo být zrušení úhrady či snížení nákladů na rekvalifikaci, které hradí stát. K snížení státních výdajů na politiku zaměstnanosti však především musí dojít prostřednictvím snižování nezaměstnanosti. To znamená zapracovat na systému tvorby nových pracovních míst a podpořit podnikatele. Nová pracovní místa navíc státu přinesou nové finanční prostředky získané z daní. Bez vytváření nových pracovních míst se výdaje na politiku zaměstnanosti nikdy nesníží stát nezíská potřebné daňové příjmy.
Jednoznačně nejdůležitějším krokem reformy veřejných financí je reforma penzijního systému. Bilance příjmů a výdajů v tomto systému je schodková a největší měrou se zasluhuje o celkový deficit státního rozpočtu. Nevyhnutelnost provedení reformy důchodového pojištění v ČR byla zřejmá už v polovině 90. let 20. století, neboť i v ČR stárne populace. Reforma důchodového pojištění je však dlouhodobější záležitostí. Problémem každé reformy tohoto typu je, jak zajistit, aby náklady reformy nehradila jen jedna generace, aby transakční náklady spojené s reformou byly co nejnižší. Reforma důchodového pojištění byla nastartována, nicméně její postup je velmi váhavý a zatím naráží na politickou nechuť dospět všemi politickými stranami ke konsensu.
Reforma důchodového systému
Reforma důchodového systému by dle mého názoru měla spočívat ve větším kladení důrazu na soukromé financování tohoto systému, čímž by se odlehčilo státnímu rozpočtu, ze kterého se tento systém hradí dnes. Systém důchodového pojištění by tak spočíval na kombinaci dvou pilířů, jednoho státního, založeného na principu solidarity, který by byl organizován jako průběžný, byla by povinnost do něho přispívat a vyplácel by se z něj základní důchod a soukromého (individuálního), spočívajícího na principu vlastních zásluh, který by byl v režii každého občana, který by se sám rozhodoval, jakým dalším způsobem a v jaké míře se zajistí na stáří. Tento systém, který by tedy kladl mnohem větší důraz na individuální důchodové připojištění, případně investování a spoření, by přinesl výrazné úspory pro státní rozpočet. Je otázkou, nakolik by byl tento systém, z části založený na dobrovolném financování každého občana úspěšný. Proto by mohl být doplněn o systém povinného spoření na důchod.
Samotná reforma by pak musela postupovat následovně: změnou parametrů stávajícího systému – tj. úpravou věku odchodu do důchodu v návaznosti na prodlužující se délku života, změnami způsobu valorizace důchodů, změnami v zápočtu tzv. náhradních dob pojištění (což sníží deficitnost současného systému a zlepší jeho financovatelnost) a uskutečněním zásadní systémové změny, včetně zabezpečení plynulého přechodu od systému starého k novému.
Tyto reformní kroky, jak jsou popsány výše, však musí byt doplněny politikou „účelného vynakládání“ jednotlivých státních výdajů. Když poslanci projednávají rozpočet, měli by požadovat zdůvodnění jednotlivých výdajů a vysvětlení proč mají být poskytnuty v navrhované výši. Tak by mohlo dojít k účelnějšímu a hospodárnějšímu využívání prostředků plynoucích ze státního rozpočtu.