K problematice práva na spravedlivý proces ve vztahu k českému daňovému řízení samotnému i k jeho přezkumu soudními orgány neoddělitelně platí problematika „rovnosti zbraní“ pojednaná v jedné z předchozích kapitol zaměřených obecně na otázky daní a rovnosti.
Ústavní soud ČR
Ústavní soud ČR konstatoval v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 38/95, publikovaného pod č. 130/1996 Sb., že daňové řízení je zvláštním druhem správního řízení, proto se na něj využijí veškerá oprávnění občana ve správním řízení, včetně práva na soudní přezkum rozhodnutí a práva na spravedlivý proces v řízení před správním orgánem. „Správou daně se rozumí právo vykonávat opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění daňové povinnosti, jakož i k jejímu splnění. Zákon o správě daní a poplatků je zvláštním procesněprávním předpisem, který upravuje postup daňových orgánů při vybírání daní a poplatků a dále práva a povinnosti daňových subjektů. Daňové řízení je zvláštním druhem správního řízení, které je prováděno specializovanými orgány státní správy.“
Problematiku daňového řízení Ústavní soud poměrně zevrubně přezkoumává, nejprve až do zahájení fungování Nejvyššího správního soudu a do zavedení správního řádu soudního pro nedostatečnost správního soudnictví jako takového, později poté, kdy zahájil Nejvyšší správní soud své fungování, aby napravil některé jeho chyby.
Vztah mezi Ústavním soudem ČR a Nejvyšším správním soudem ČR na příkladu započitatelnosti daňových přeplatků v konkurzu.
Jeden z příkladů aktuální pozitivní činnosti Ústavního soudu v oblasti daňového řízení je náprava nešťastného stanoviska, opravňujícího po prohlášení konkursu správce daně započítávat vůči dluhům z doby před prohlášením konkurzu daňové přeplatky z doby po prohlášení konkursu, který zaujal dne 29. 4. 2004 Nejvyšší správní soud.168 Podstata tohoto stanoviska spočívá v následující právní větě: „Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy.“ V bližším odůvodnění této právní věty Nejvyšší správní soud – mimo jiné – uvedl, že „daňový subjekt může požádat správce daně o vrácení přeplatku podle § 64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. a nedojde-li k jeho vrácení, žádost se zamítne rozhodnutím, proti němuž je přípustné odvolání podle odst. 8 téhož ustanovení. Negativním rozhodnutím může dojít k zásahu do veřejných subjektivních práv daňového subjektu, neboť nárok na vrácení přeplatku je ve vztahu k řízení vyměřovacím nárokem jiným, samostatným. Rozhodnutí o reklamaci proti postupu správce daně i rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.“ Na jiném místě tohoto stanoviska je dále uvedeno, že „postup správce daně v situaci, kdy na majetek daňového subjektu byl prohlášen konkurs, je upraven v ustanovení §40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., v němž se výslovně stanoví, že prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje. Z tohoto ustanovení je nutno dovodit, že správce daně je povinen vést daňové řízení a vydávat rozhodnutí týkající se daňových povinností daňových subjektů, přijímat platby, evidovat je, a to bez ohledu na účinky prohlášení konkursu, které se promítají v soukromoprávních vztazích. Správce daně je striktně vázán zákonem č. 337/1992 Sb. a vystupuje vůči daňovému subjektu jako orgán veřejné moci vydávající vrchnostenská rozhodnutí. … Soud v přezkumném řízení k žalobní námitce zjišťuje existenci vratitelného přeplatku, a to nikoli jen z hlediska, zda je či není správcem daně evidován, ale zda správce daně s přeplatkem nakládal při úhradě nedoplatků v zákonných mezích. Postup správce daně nemůže soud označit za nezákonný, postupoval-li při vracení přeplatku v souladu s podmínkami stanovenými daňovými předpisy.“
Podstata právního názoru
Podstata právního názoru Nejvyššího správního soudu v této věci byla zásadním způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005 sp. zn. III. ÚS 648/04 (a nepřímo také nálezem sp. zn. I. ÚS 544/02). Toto zpochybnění se však netýká otázky rozhodné v této věci, tzn. samotné meritorní přezkoumatelnosti rozhodnutí finančních úřadů o převedení přeplatku, kde naopak Ústavní soud nutnost soudního přezkumu z ústavně právních hledisek potvrdil. Ratio decidendi zmíněného nálezu nicméně lze shrnout tak, že: „ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Na základě citovaného rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejvyšší správní soud svou judikaturu již změnil. Ministerstvo financí ve svém metodickém stanovisku z 15.3.2006 se s judikaturou Ústavního soudu ČR i Nejvyššího správního soudu vypořádalo takto: „Citované nálezy Ústavního soudu zabývající se nadměrnými odpočty DPH braly v úvahu tehdy platný zákon o dani z přidané hodnoty č. 588/1992 Sb., v němž bylo vracení nadměrného odpočtu upraveno v § 37a. V novém zákoně o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb., je v § 105 vracení nadměrného odpočtu v konkursu upraveno naprosto explicitně: „po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu“ a uložilo všem finančním ředitelstvím vracet přeplatky daně z přidané hodnoty jen za situace, že daňový subjekt nemá daňové nedoplatky i na jiných daních vzniklé před i po prohlášení konkursu.
Podnikání na slovenském trhu jako většina z nás ví, není zrovna nejlehčí činností vzhledem i na nastavené méně příznivé podmínky. V případě pokud jednatel společnosti rozhodne o likvidaci sro již z jakéhokoli důvodu, správným řešením je obrácení se na specialisty, kteří se danou problematikou zabývají. Tímto způsobem získají jistotu a přístup odborníků, kteří likvidaci provedou.