V krátkém období mohou být důsledky deficitu pozitivní, neboť se mohou:
- eliminovat vlivy exogenních faktorů na objem veřejných výdajů a jejich negativní dopady na potřebu zvýšit veřejné příjmy neúměrným daňovým zatížením
- financovat efektivní veřejné výdajové programy pomocí návratných finančních prostředků (které kryjí deficit) v situaci, kdy míra výnosů projektuje vyšší než úroková míra dluhu.
Jestliže je deficit státního rozpočtu záměrně krátkodobě využíván v konkrétní situaci hospodářské deprese, nezaměstnanosti, nevyužitých kapacit, má pozitivní vliv na dosažení rovnovážného stavu v ekonomice. Krátkodobá fiskální nerovnováha nepůsobí výraznější reálné ani budoucí rozpočtové komplikace a v každé alternativě se projevuje určitým pozitivním efektem. Při negativních výdajových šocích (recese, daňová reforma apod.) nemusí docházet k vynuceným krácením veřejných výdajů, k deformaci veřejného sektoru v jeho objektivně veřejných funkcích.
Při negativních výdajových šocích nedochází k prudkému zvýšení daní s výraznými daňovými distorzemi a sociálními problémy. V krátkém období je obtížné zvýšit daně kvůli zdlouhavému schvalovacímu procesu. Stejně tak je ovšem obtížné provést některé škrty ve vládních výdajích, neboť např. mandatorní výdaje, které tvoří převážnou část celkových vládních výdajů, je možné změnit až po změně zákona). Navíc mohou být realizovány i efektivní veřejné výdajové programy, které by při snaze o krytí z běžných rozpočtových příjmů nebylo možno vzhledem k jejich rozsáhlosti a finanční náročnosti uskutečnit. Uvedené důvody opodstatňující dočasný rozpočtový deficit však mohou být zneužity. Mohou posloužit k argumentaci pro populisticky motivovaná výdajová a daňová opatření, jejichž základním motivem není žádný typ obecného prospěchu, ale pouze jejich politická výhodnost.
V dlouhém období jsou důsledky deficitu státního rozpočtu negativní. Chronický dlouhodobý deficit vede k růstu veřejného dluhu a dluhová služba se stává břemenem rozpočtu a omezením pro aktivní využití nástrojů fiskální politiky. Dlouhodobě vyvolává deficit státního rozpočtu silné inflační tlaky. Krytí chronických deficitů se děje na úkor omezení soukromých investic a dochází tak k vytěsňovacímu efektu.