Stávající mezinárodní i vnitrostátní úprava vlastnictví jako lidského práva navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, která v čl. 17 stanoví, že každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými a nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku. Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 mezi občanská práva zařazuje právo každého vlastnit majetek a nabývat dědictví.
V Mezinárodním patku o občanských a politických právech, v Mezinárodním paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech ani v původním textu evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vlastnické právo nebylo zakotveno mezi chráněnými lidskými právy. Mezinárodní pakty pouze znají přirozené právo všech národů užívat plně a svobodně jejich přírodního bohatství a zdrojů (tedy jakési vlastnické právo národů – v čl. 47). Vlastnické právo patří mezi základní práva v Africké chartě (čl. 14), Americká úmluva právo na soukromé vlastnictví potvrzuje, avšak zakazuje lichvářství a veškerou jinou formu vykořisťování člověka člověkem. V Evropě se až v čl. 1 Dodatkového protokolu evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1952 stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva a dále dává státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Je třeba poukázat na to, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod považuje udělování daní za právo státu.
Vlastnické právo
Vlastnické právo je právem, které bývá zařazováno jak mezi hospodářská práva, tak mezi práva občanská. V různých obdobích, politických směrech i individuálních názorech je soukromému vlastnictví přikládána různá důležitost. Pro aktuální ústavní úpravu v České republice je třeba vycházet i z toho, že v předchozím komunistickém období bylo vlastnické právo častokráte vyprázdněno a u větších vlastníků úplně expropriováno.
Čl. 11 české Listiny základních práv a svobod stanoví: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (odst. 1) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (odst. 2) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (odst. 3) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (odst. 4) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (odst. 5).“ Vlastnictví je předpokladem svobody a rozvoje jednotlivce a základ jeho soukromé iniciativy. Současně však není odtrženo od společnosti a od práv a postavení jiných osob. Naše Listina základních práv a svobod tuto sociální podmíněnost vlastnictví či společenskou odpovědnost vlastníka vyjadřuje v čl. 11 odst. 3 shodně jako ústava Výmarské republiky (i aktuální německá ústava) tak, že „vlastnictví zavazuje“.