Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí v České republice jsou sice využívány, avšak bez systému. Dle Dienstbiera jsou využívány prakticky všechny druhy ekonomických nástrojů prezentované teorií práva životního prostředí byť s různou intenzitou. Nejčastěji využívanými ekonomickými nástroji jsou specifické poplatky a jiné platby, jimiž jsou postihovány zejména různé způsoby využívání přírodního bohatství nebo znečišťování životního prostředí, a rovněž rozmanité formy finančních podpor. Naopak, využívání daňové soustavy k ochraně životního prostředí je spíše výjimečné, některé environmentální aspekty stávajících daní jsou spíše náhodné (zdanění minerálních olejů či silniční dopravy).
Ministr životního prostředí
Ministr životního prostředí v České republice Libor Ambrozek si je vědom, že i přes přísliby ve vládním programu zatím ve věci ekologická daňové reformy v České republice nebylo prakticky učiněno nic: „Za neúspěch považuji, že se nám zatím nepodařilo dosáhnout s ministerstvem financí a vůbec ve vládě konsensu o ekologické daňové reformě. Jsem přesvědčen, že tato reforma by jak v oblasti ochrany životního prostředí, tak v ekonomice, znamenala výrazný posun správným směrem.“
Jediná alespoň částečně relevantní politická síla, která přichází s uceleným návrhem ekologické daňové reformy v České republice je Strana zelených. Část jejího programu se přímo jmenuje ekologická daňová reforma a vychází z principu společného dědictví: existuje společné dědictví lidstva a je přirozeným právem každého člověka spravedlivě se podílet na jeho využívání, správě a rozšiřování. Toto společné dědictví lze rozdělit do tří kategorií. První z nich obnáší ovzduší, vodu a půdu, včetně genetické rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů, na nichž jsme všichni existenčně závislí. Druhá zahrnuje kulturu a znalosti, jež vznikly společným dílem předcházejících generací. Konečně poslední, modernější oblastí společných zdrojů jsou veřejné služby, jež stát uskutečňuje v zájmu všech lidí na uspokojování toho druhu potřeb, k němuž kromě jiného patří zdravotní péče, vzdělání, bezpečnost, sociální zabezpečení. Všechny tyto složky společného dědictví se dnes ocitají pod ohromným náporem nadnárodních korporací, které se je pokoušejí privatizovat a prodávat, jako by šlo o obyčejné zboží. V úhrnu tyto tři oblasti společného dědictví představují společně s lidskou prací základ jakéhokoli skutečného bohatství – koneckonců, bez nich by nebyl ani život, ani civilizace. Právo podílet se na užívání společného dědictví slouží k naplnění práva člověka na živobytí, zároveň ale také vytváří povinnost o ně pečovat s ohledem na zájem všech ostatních. Proto jakákoli koncentrace práv na využívání zdrojů společného dědictví nesmí porušit totožné právo jiných lidí. Uznání principu společného dědictví se promítá do koncepce ekologické ekonomiky, jejímž základem je rozpočtově neutrální ekologická daňová reforma. Ta na jedné straně zvýší daně a poplatky za čerpání surovin a za znečištění, aby na straně druhé zároveň snížila daňovou zátěž práce a prospěšných činností, jako jsou ekologicky a sociálně šetrné investice či výzkum. Ekologická daňová reforma navrhovaná českou Stranou zelených směřuje ke snížení znečištění a omezení spotřeby neobnovitelných surovin, ale zároveň zlevní pracovní sílu a podpoří rozvoj šetrnějších technologií, což umožní zachovat a vytvářet nová pracovní místa. Zelení chtějí zavést diskriminační cla proti vývozu nezpracovaného dřeva, nerostných surovin a elektrické energie a uhlíkovou daň ze spalování fosilních paliv (jako opatření ke snížení emisí skleníkových plynů). Osvobozením od daní chtějí podpořit vznik a rozvoj ekologických investičních fondů, které budou financovat ekologicky a sociálně šetrné projekty.
Na otázku, co však vlastně je onou neutrální ekologickou daňovou reformou, je možno najít odpověď v určitých dalších odborných návrzích, např. návrh ekologické daňové reformy Hnutí Duha nebo studie Alternativní státní rozpočet České republiky vypracovaný Společností pro trvale udržitelný život v rámci projektu Evropské komise Stimulating the implementation of the Envirnmental Fiscal Reform in the Visegrad-countries. V Bílé knize o ekonomickém růstu, konkurence schopnosti a zaměstnanosti Evropské komise z roku 1993 bylo konstatováno, že „ pro současný model ekonomického rozvoje je typické nedostatečné využití pracovních sil a příliš vysoká spotřeba přírodních zdrojů. Tento přístup, který vede k málo efektivnímu nakládání se zdroji, utvrzuje fiskální politika, protože 50% daňové zátěže připadá na pracovní sílu, zatímco pouhých asi 10% vybíráme ze spotřeby přírodních zdrojů.“
Daně se většinou uvalují na sociální pozitiva: majetek, zisk, pracovní úsilí lidí nebo ve formě daně z přidané hodnoty na výsledky tohoto pracovního úsilí. Příspěvky na sociální a zdravotní pojištění, které firma musí hradit za každého svého zaměstnance, fakticky účinkují jako dodatečná daň z pracovního místa. Naopak řadu negativ, především znečištění a spotřebu přírodních zdrojů, daňová soustava postihuje nedostatečně. Princip ekologické daňové reformy spočívá v postupném přesunu části daňového zatížení z toho, co je třeba podporovat (pracovní místa) na to, co se snažíme omezit (znečištění, čerpání neobnovitelných zdrojů). Důsledně je při tom dodržen požadavek fiskální neutrality, spočívající v tom, že příjmy do státního rozpočtu ani daňové zatížení ekonomiky se nemají zvýšit ani snížit. Např. tedy dojde-li k zavedení daně ze spotřeby energie či pesticidů, produkce odpadu nebo těžby surovin, bude tomu odpovídat snížení některých daní o částku, která se rovná výnosu z ekologické daně. Ekologičtí reformátoři obvykle navrhují, aby byly sníženy daně spojené se zaměstnanci či daně z příjmu – tím se sníží náklady na zaměstnance, což bude stimulovat vytváření nových pracovních míst. Takovýmto postupem by tedy teoreticky měli být spokojeny odbory, podnikatelé i zelení – klesne znečištění i nezaměstnanost a zvýší se efektivita výroby. Takto navržená ekologická neutrální daň se nevměšuje do politické diskuse o výši zdanění, neřeší celkovou velikost zdanění, ale jeho přesměrování. Ekologická daňová reforma nemá být pravicová, ani levicová. Měla by vést k modernizaci ekonomiky. První fiskálně neutrální zelenou daň ve Velké Británii ze skládkování odpadu zavedl v roce 1996 konzervativní kabinet a labouristé pokračovali v jejím rozvoji. Popsanou reformu není možno zavádět šokovým nasazením během několika měsíců, průmysl i domácnosti se musí postupně připravit na zavedení čistších a efektivnějších technologií i na cenové změny. Průhledné a stabilní prostředí i důvěryhodná představa o dlouhodobém vývoji cen elektřiny, uhlí, plynu nebo čistých zdrojů energie jsou podmínkou pro rozumný a efektivní výběr šetrnějších řešení či nákupů spotřebitelského zboží.
Ekologická daňová reforma by měla být použita tam, kde se problém týká velkého počtu subjektů a stimulace určitého směru jejich chování (omezení těžby kamene a štěrku, snížení emisí), naopak se nehodí tam, kde je třeba dosáhnout přesného výsledku (např. zákaz použití DDT či stavby továrny uprostřed Boubínského pralesa). Nemá smysl zavádět novou daň pro malý počet znečišťovatelů, tento problém je lepší řešit jiným než daňovým nástrojem.
Součástí neutrální ekologické daňové reformy
Součástí neutrální ekologické daňové reformy by mělo být i snížení plateb na sociální a zdravotní pojištění – tedy snížení nákladů na zaměstnance, čímž se náklady na pracovní sílu stávají relativně levnější ve srovnání s kapitálovými investicemi, surovinami a energií. To by pak mělo podporovat změnu orientace ekonomiky ve prospěch služeb náročných na práci. Bude tak třeba výhodnější opravit staré zařízení, než koupit nové, což podpoří úspory energií a surovin a zaměstnanost. OECD upozorňuje na to že ekologická daňová reforma by měla mít pozitivní vliv na zvýšení zaměstnanosti a naopak na úsporu energií a snížení emisí oxidu uhličitého. Znečištěním jsou více postiženy slabé skupiny ve společnosti (více zasahuje chudé regiony a čtvrti, kde bydlí více nezaměstnaných), proto by ekologická daňová reforma měla také posílit sociální smír. Díky ekologické daňové reformě by měly klesnout náklady zejména v sektorech, které mají nízkou spotřebu energie a surovin a jsou náročné na pracovní sílu – tím se podpoří efektivnější a perspektivnější podniky. Znovu je nutno zdůraznit, že ekonomická daňová reforma musí být zaváděna postupně, avšak s dlouhodobou představou o jejím cíli, aby se na ni mohli všichni připravit. Při posuzování vlivu daňové reformy na konkurenceschopnost je třeba vzít v úvahu její dlouhodobý efekt pro celé hospodářství. Ekologická opatření stimulují inovace a nové technologie, proto zvyšují schopnost uspět v soutěži na mezinárodních trzích – o tom svědčí i skutečnost, že právě země zavádějící ekologické daně rozhodně nejsou ekonomicky neúspěšné (viz výše). Daně nepředstavují pouze prostředek výběru peněz pro státní pokladnu. Druhou, neméně významnou, funkcí daní je jejich funkce alokační nebo-li stimulační. Jejich vlivem dochází ke změnám chování jak na straně výroby, tak spotřeby, čímž mohou být dosaženy normativně stanovené cíle, například v oblasti ochrany životního prostředí. Ovlivňují ekonomické rozhodování firem i jednotlivců, a tedy celé hospodářství. Zdanění čehokoli stimuluje nižší poptávku (či produkci) – ať už jde o cigarety, znečištění, vlastnictví rodinných domků nebo pracovní místa. Ovlivňuje tak chování všech spotřebitelů a výrobců.
V České republice navrhovaná ekologická daňová reforma tedy předpokládá nezvyšování současné daňové zátěže, požaduje zavedení výnosově neutrální reformy státního rozpočtu. Při jejím zavádění je nutno vést v patrnosti, že půjde o rozsáhlejší legislativní úpravy vyžadující určitý čas a jejich provedení je možno uskutečnit pouze v delším časovém období. Při stanovování podmínek ekologické daňové reformy musí být zajištěna stabilita příjmů veřejných financí. Zavádění opatření by mělo být postupné. Všechny subjekty – podnikatelé, domácnosti, občané musí mít dostatek času, aby se na novou situaci připravily a přizpůsobily novým podmínkám svá rozhodnutí o nákupu technologií, o volbě výrobního postupu nebo dokonce výrobě výrobku. Pro ekologickou účinnost je v prvním řadě důležitá výše sazeb daní, které se zvýší. Pro strategické, racionální a efektivní chování a rozhodování podniků a domácností je však mnohem důležitější představa, jak se budou v příštích pěti, deseti nebo dokonce dvaceti letech daně, a tedy i ceny, vyvíjet. Každý subjekt tak musí mít jasnou a důvěryhodnou představu o budoucím vývoji cen například elektřiny, zemního plynu, uhlí a obnovitelných zdrojů, aby tyto informace mohl efektivně zahrnout do svého každodenního rozhodování. Dlouhodobě stabilní podnikatelské prostředí je tak nutným předpokladem pro obměnu starých neefektivních technologických postupů, výrobami efektivnějšími, modernějšími, ekologicky přijatelnějšími.