Instituce Evropského veřejného ochránce práv
Instituce Evropského veřejného ochránce práv byla založena Maastrichtskou smlouvou – Smlouvou o Evropské unii, která byla podepsána v roce 1992 a stala se účinnou od 1. listopadu 1993. V roce 1994 přijal Evropský parlament Statut Evropského ombudsmana. V roce 1995 byl zvolen Evropským parlamentem první Evropský ombudsman (J. Söderman, v roce 2003 byl zvolen N. Diamandouros). Institut Evropského ombudsmana je vyjádřením tendencí v evropském správním právu institucionalizovat preventivní kontrolu orgánů Evropské unie a přiblížit instituce Evropské unie občanům jejich kontrolou.
Evropský ombudsman vyšetřuje (z vlastní iniciativy nebo na základě podnětů občana Unie nebo fyzické či právnické osoby, která má sídlo nebo bydlí v některém členském státě Evropské unie) špatnou správu v aktivitách úřadů a institucí Evropské unie s výjimkou Evropského soudního dvora a Soudu první instance při výkonu jejich soudní činnosti. Evropský ombudsman může špatnou správu konstatovat a navrhnout nápravná opatření, aby zamezil jejímu dalšímu opakování. Průběžným objektem zájmu Evropského ombudsmana je způsob „jak se věci ve správě mají dělat, tedy administrativní technologie a procedura v jejich normativním vyjádření“.
Často zdůrazňovaná nezávislost Evropského ombudsmana byla v roce 2004 prolomena judikátem Evropského soudního dvora (rozsudek ve věci Evropský ombudsman vs. Lambert), kterým byla umožněna přezkoumatelnost jeho rozhodnutí, která do té doby (podle převládajícího právního názoru) nebyla možná z důvodu naprosté nezávislosti ombudsmana. Podle tohoto rozsudku je rozhodnutí ombudsmana přezkoumatelné z hlediska dodržení komunitárního práva a procesněprávní správnosti řízení. Z hlediska meritorního přezkumu je nepřezkoumatelnost dále zachována, vzhledem ke zvláštnímu postavení úřadu Evropského ombudsmana (a především k jeho široké diskreční pravomoci).
Evropský ombudsman
Evropský ombudsman je dle Smlouvy o Evropské unii při svém vyšetřování oprávněn požadovat po jakékoli instituci Evropské unii jakoukoliv informaci, má přístup ke všem spisům vyjma oprávněně utajovaných, má možnost vyslechnout jakéhokoli zaměstnance institucí Evropské unie. Evropský ombudsman má dokonce právo vyžádat si přístup k informaci, která by mohla objasnit špatnou správu, i u úřadu členského státu. V případě, že Evropský ombudsman konstatuje, že došlo k případu špatné správy, informuje dotčený orgán a vyzve ho k nápravě a navrhne řešení. Dotčená instituce je povinna odpovědět do tří měsíců. Pokud není Evropský ombudsman spokojen s řešením jím vytčeného nedostatku, informuje Evropský parlament a navrhne opatření. Evropský parlament pak zváží situaci a může učinit protest u dotčené instituce. Pro účely posouzení špatné správy Evropský ombudsman vyvinul definici pojmu „nesprávný úřední postup“, který klade důraz na lidská práva, právní řád a zásady dobré správy. Ombudsmanova definice nesprávného úředního postupu byla v jeho výroční zprávě za rok 1997 uvedena takto: „k nesprávnému úřednímu postupu dochází tehdy, jestliže některý veřejný orgán nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné“.