Uznává „mimořádné náklady“. Pod tímto je třeba rozumět nutné náklady, které nevznikají převážné většině daňových poplatníků se stejnými platovými poměry, stejnými majetkovými poměry a stejným rodinným stavem. Mimořádné náklady mohou být odečteny od celkové částky příjmů; některé náklady jsou zákonodárcem výslovně uznány jako mimořádné – pro ně jsou stanoveny maximální limity nebo paušální částky. Z hlediska zdaňování podle pracovní výkonnosti nesmějí zákonem stanovené maximální limity vytvářet „žádné nereálné hranice“. Podle judikatury Spolkového finančního dvora jsou uznány jako mimořádné náklady jen takové náklady, které nepřinášejí žádnou protihodnotu. Toto vymezení odpovídá principu rovnosti, protože náklady s ekonomicky měřitelným protiplněním a bez takového protiplnění tvoří fundamentální rozdíl.
Podle toho mohou náklady na věno představovat pro rodiče mimořádné zatížení, ne však u mladých manželů.
Nezdanitelné částky u majetkové daně z důvodů nedostatečné pracovní výkonnosti jsou zpravidla stanoveny. U spotřební daně a daně z úroků slouží tento limit nezdanitelné částky ke snížení počtu daňových poplatníků, úspoře času a proveditelnosti. Zásada rovnosti nařizuje, aby takovéto nezdanitelné částky nebyly nasazeny příliš vysoko. Pro stát se v jednotlivém daňovém případě může jednat vždy jen o nepatrnou ztrátu z příjmů; kromě toho nesmějí být stejné šance v soutěži omezeny nezdanitelnou částkou.
Modifikací vyměřovacího základu je rozdělení příjmů mezi manžele při společném zdaňování (splitting). Řízení o rozdělení příjmů mezi manžele při společném zdaňování odpovídá podle úsudku Spolkového ústavního soudu zásadě zdaňování podle pracovní výkonnosti. Splitting se jeví s ohledem na daňový tarif jako výhodný. Odepření možnosti splittingu pro manžele žijící trvale odloučeně neporušuje zásadu rovnosti, poněvadž zákonodárce nedbaje na pracovní výkonnost daňových poplatníků může jednotlivě na skutkovou podstatu skutečně vedeného manželství navazovat zvýhodňující úpravy. Vychází-li tyto úpravy z předpokladu, že manželé, kteří nežijí trvale odloučeně, shromažďují příjem rodiny společně, tak může být jiným způsobem projednán od tohoto se odchylující životní skutkový stav trvalého odloučení. Řízení o rozdělení příjmů mezi manžele při společném zdaňování nemusí být rozšířeno na zdaňování samoživitelů s dětmi. Neboť mezi samoživiteli a jejich dětmi neexistuje ani finančně, ani z hlediska rodinného práva společenství výdělku, které vede k podílové účasti na příjmu rodiny, nýbrž se jedná o vztah založený na vyživovací povinnosti. Daňové právo zabývající se daní z příjmu však musí zohlednit, že pracovní výkonnost zaměstnaných samoživitelů s dětmi je snížena dodatečnými nutnými náklady na péči, které u manželských páru typicky nevznikají, nebo když jsou oba partneři zaměstnáni, mohou být uhrazeny z vyšších rodinných příjmů. Toho času existující nerovnost může být odstraněna rozdílnými způsoby, buď systémově imanentně nebo zavedením nového systému zdanění příjmů pro rodiny. Pozoruhodný je výslovný pokyn Spolkového ústavního soudu, že nová úprava z důvodu příkazu ochrany manželství nesmí daňově více zvýhodnit samoživitele s dětmi než manželské páry s dětmi. Tímto pokynem není dotčena povinnost přihlížet k tomu, aby na daních nemusel poplatník platit tolik, že se tím stane příjemcem sociálních dávek.
Progrese v daňovém sazebníku daně z příjmu je ospravedlněna principem sociálního státu a solidarity. V ní se obzvláště zřetelně projevuje ústavní pokyn, že všichni občané bez rozdílu přispívají v poměru svých prostředků do veřejných závazků (článek 134 Výmarské říšské ústavy). Doplňující odvod k dani z příjmu fyzických osob, který účinkuje teprve od určitého progresivního stupně, neporušuje princip rovnosti, protože spočívá na této myšlence progresivity.
Dodatečná daň za pobočky bankovních ústavů, peněžních ústavů a maloobchodního podnikání se zbožím (daň z poboček), která byla dříve vybírána v rámci živnostenské daně, jež byla zřízena jako oprávnění obcí stanovit sazbu daně až o 3/10 výše než pro ostatní živnostenské podniky, nebyla slučitelná se zásadou rovnosti. Toto navýšení živnostenské daně zasáhlo nejen obzvláště schopné podniky, nýbrž mohlo vést i k zániku pobočky podniku nebo k oddělení pobočky od podniku.
Přechodně zavedená daň z obratu ve výši 4% bez možnosti odpočtu vstupní daně z přidané hodnoty pro drobné podnikatele byla ospravedlněna ze sociálních a praktických důvodů. Snížená daň z obratu je poskytována pro výslovně stanovené obraty v podstatě z důvodů cenové politiky a z důvodů sociálních, kulturních či hospodářskopolitických, které odůvodňují snížení. Rozdílná daňová sazba pro dodávky určitých pokrmů a nápojů je ospravedlnitelná podle toho, zda je nebo není určena ke konzumaci na místě samém, poněvadž je tímto daňově zvýhodněna vlastní příprava základních potravin. Rozdílnou daň z obratu pro gramofonové desky na jedné straně a tiskoviny a jiné dodávky v kulturní oblasti na druhé straně odůvodnil Spolkový ústavní soud tím, že dle jeho názoru do této míry neexistuje konkurenční situace a prodej knih a jiných tiskovin smí být z důvodu všeobecně politického zájmu o informace a o veřejné vytváření vlastního názoru podporován daňovým zvýhodněním bez porušení principu rovnosti. Rozdílné daňové sazby pro vozy z půjčovny a pro taxíky neporušují princip rovnosti, neboť podnikatelé v taxislužbě jsou podrobeni více povinnostem.
Zdaňování nákladní
Zdaňování nákladní silniční dopravy pokrývá kontingentovanou dálkovou nákladní dopravu jen procentní sazbou daně, která byla vybírána pro vnitropodnikovou dálkovou dopravu. Rozdílná sazba daně byla považována za povolené vedení výkonu povolání a je pokládána za slučitelnou s principem rovnosti. Vysoké zdanění vnitropodnikové dálkové dopravy bylo omezujícího charakteru a mělo způsobit její omezení ve prospěch Spolkové železniční dráhy.
S ohledem na dálkovou nákladní dopravu se usilovalo o stejný cíl prostřednictvím její kontingentace. Dopravněpolitické nasazení daňového práva na základě diferencovaného utváření daňových sazeb je v souladu s principem rovnosti.