Daně se v historii často stávají velmi důležitým bodem poznání pro pochopení studované etapy vývoje. Výběr daní přináší státu větší moc, peníze jsou podmínkou mocenské politiky. Vybírání daní se však stalo i důvodem vzniku parlamentů, vedlo k sociálním nepokojům, které v důsledku zlepšovaly sociální situaci chudých. Jejich vyšší výběr a progresivita byly podmínkou zavádění a realizace nových sociálních lidských práv.
Vývoj daní lze spojovat se vznikem organizovaných států a jejich vývoje. Za předchůdkyně dnešních daní bývají považovány regály, domény, kontribuce a akcízy. Původní nahodilé, nepravidelné, mnohdy dobrovolné či arbitrárně vybírané a naturální odvody daňového charakteru se změnily v povinné, pravidelné daně ve formě peněžního plnění. Daně se z podpůrného doplňkového zdroje panovníkovy pokladny stávají rozhodujícím příjmem veřejných rozpočtů. Původní daňové odvody převážně účelově zaměřené se mění v neúčelový zdroj krytí veřejných služeb.
Vznik daňe
Daně vznikly společně se vznikem prvních státních útvarů, někteří teoretici dokonce tvrdí, že existence a vybírání něčeho jako daní je v podstatě jeden ze znaků státu.70 Daňová výsost charakterizuje státnost a často postupně vzniká spolu se suverénní státní mocí. Zdaňování opravňovala Bible i římské právo. V Bibli je zmínka o tom, že jedna desetina úrody se má dát stranou a má sloužit k podpoře kněžstva. Pojem fiskus získal ve 13. století groteskní analogii ke Corpus Christi mysticum jako na vládě nezávislá právnická osoba.
Ve starověku (Egypt) se setkáváme s jakýmisi předchůdci daní a poplatků, ty vznikly pravděpodobně jako mimoekonomické donucení panovníka, aby obyvatelstvo přispělo na mimořádné potřeby. Tyto potřeby byly různého druhu, ale tou nejčastější příčinou byly války. Dávky byly vybírány především v naturáliích.
Pro starověké Řecko byla charakteristická dobrovolnost přímých daní, byla chápána jako projev občanské uvědomělosti. V starověkém Římě v době republiky byly hlavním zdrojem státní pokladny příjmy z dobytých provincií. Za císařství postupně přibyla daň pozemková, daň z prodejů, daň z propuštění otroka, daň dědická atd. Tato daňová soustava existovala až do reforem císaře Diokleciána. Diokleciánova daňová reforma nahradila odvody z provincií vysokými daněmi obyvatel z celé říše na základě sčítání lidu. Různému zdanění pak podléhali obyvatelé měst a venkované. Obyvatelé měst platili daň z hlavy, příp. daň živnostenskou. Zemědělci byli zdaněni daní pozemkovou (podle jakosti půdy), daní z hlavy a daní z dobytka.
Základní rysy daní v ranném feudalismu jsou v podstatě shodné s předchozí etapou. Převažují daně válečné, daně z hlavy, daně majetkové, akcízy (z našeho pohledu spotřební daň vybíraná při oběhu zboží) a obratové daně, cla a církevní desátky (1/10 výnosu v naturáliích, později v penězích, původně placená panovníkem a šlechtou, později poddanými, a to ve prospěch církve). V době rozvinutého feudalismu dochází k řadě změn, které souvisí s postupným rozvojem společnosti, upevňování státu i peněžního hospodářství. V té době si daně podržují ještě podpůrný charakter a řadu výjimek ze zdanění pro církev a šlechtu, postupně nabývají rysu povinnosti pro všechny členy společnosti, s rozvojem peněžního hospodářství nabývají ve větší míře i peněžní podoby, kromě státních daní vznikají i daně vypisované městy jako odraz růstu jejich mocenského postavení (místní daně), do správy daní proniká mocenský dualismus (panovník spravuje nepřímé daně jako např. akcízy a přímé daně, kontribuce, vybírá šlechta). Městům jsou daně ukládány tzv. repartiční metodou. Právo vybírat daně kromě daňových pachtýřů a speciálních státních orgánů mají někdy i banky (např. v Janově), které jsou věřiteli krále. Z jednotlivých druhů daní se v tomto období setkáváme s daněmi nepřímými, majetkovými, výnosovými.
Po válce
Po Třicetileté válce v období absolutismu v souvislosti s upevněním postavení státu, vymezením jeho stálých funkcí a oddělením hospodaření panovníka od hospodaření státu včetně posilování peněžní formy směny se daně stávají pravidelným zdrojem státní pokladny ke krytí správních a dalších veřejně užitečných potřeb. Zavádějí se první katastry nemovitostí, ve kterých jsou zachyceny jednotlivé pozemky včetně jejich vlastníků, výměry a bonity.
Z feudalismu přetrvávají daně majetkové, z hlavy, obratové a výnosové. Nepřímé daně jsou považovány za spravedlivější než daně přímé, neboť zasahují všechny vrstvy společnosti bez možnosti výraznějších osvobození, jako tomu bylo u daní přímých. Po Třicetileté válce lze pozorovat rozsáhlé zavádění akcízů (v některých pramenech označované jako akcízové hnutí), postihují sůl, vlnu, plátno, železo, svítidla, klobouky, papír a řadu dalších výrobků. V Čechách jsou vybírány i tzv. domestikální daně sloužící k financování správy daní a příjmů úředníků.
V druhé polovině devatenáctého století proběhly v evropských zemích daňové reformy, které položily základy dnešních daňových soustav. S vývojem státního hospodářství se zvyšuje úloha státu a zvyšují se také daňové kvóty – tedy podíl vybraných daní na hrubém domácím produktu. Od paušálních odhadů výnosů a důchodů se upouští a bere se v úvahu skutečný daňový základ. Pro poplatníka se stává daňové přiznání běžnou povinností. Důchodové daně zohledňují osobní platební schopnosti poplatníka. Podíl nepřímých daní roste, ale seznam zdaňovaných výrobků již ve většině případů neobsahuje předměty nezbytné pro existenci poplatníka.