Právo na příznivé životní prostředí
Právo na životní prostředí vzešlo z vědomí, že lidská činnost ohrožuje přírodní prostředí (Stockholmská deklarace z Konference OSN o životním prostředí z 16.6.1972). Jeho základním analytickým prvkem je právo na zachování zdravého životního prostředí – to tedy zahrnuje zejména v prvé řadě procesní práva, právo být informován o rozhodnutích navrhovaných veřejnými orgány, která jsou schopna životnímu prostředí způsobit újmu, a právo na přiměřené opravné právní prostředky (Deklarace z Ria schválená 13.6.1992 Konferencí OSN o životním prostředí a rozvoji). Sama Evropská úmluva právo na životní prostředí negarantuje, ale mechanismus „nepřímé ochrany“ dovoluje kontrolním orgánům chránit právo jednotlivce na životní prostředí nepřímo, pokud zásah do životního prostředí poškozuje některé právo zaručené Evropskou úmluvou (např. hluk či zápach je zásahem do práva na respektování soukromého a rodinného života, právo užívat vodu ze své studny jako nápoj je součástí vlastnického práva). Evropský soud pro lidská práva připouští, že žití v trvalém strachu ze znečištění lze kvalifikovat jako morální újmu.
Právo na příznivé životní prostředí je zakotveno v české Listině základních práv a svobod (čl. 35) a jeho význam je zdůrazněn i v její preambuli a v čl. 7 Ústavy ČR. Preambule Listiny základních práv a svobod připomíná díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na zemi, Ústava v preambuli vyjadřuje odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství a v čl. 7 zavazuje stát dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Právo na životní prostředí může zajistit především stát stanovením povinností a kladením mezí hospodářské činnosti fyzickým a právnickým osobám jako škůdcům životního prostředí. Právo každého na příznivé životní prostředí znamená zároveň povinnost každého předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na životní prostředí.
Čl. 35 odst. 1 české Listiny základních práv a svobod
Čl. 35 odst. 1 české Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má právo na příznivé životní prostředí. Čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Citovaný odst. 3 je v podstatě zakotvením povinnosti, i když Listina základních práv a svobod výslovně kategorii povinností nezná. Jde v podstatě o zákaz zneužití práv. Čl. 35 odst. 2 zaručuje právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, je tedy projevem práva na informace jako práva politického. Právo na příznivé životní prostředí je zařazeno pod režim čl. 41, potřebuje tedy ke svému provedení konkrétní prováděcí zákon.
Ve věci práva na ochranu životního prostředí přitom Ústavní soud ČR ještě nikdy nepublikoval významný judikát, kterým by se meritorně touto problematikou zabýval.
Napřímo se této otázky dotkl nález Ústavního soudu ČR publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 3/1997 Sb.; ačkoli však rušil ustanovení jednoho z prováděcích zákonů práva na příznivé životní prostředí, činil tak z procedurálních důvodů, nikoli z důvodů ochrany práva na příznivé životní prostředí. Snad je možno v této souvislosti upozornit na jedinou právní větu v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 70/97, v níž Ústavní soud ČR konstatoval, že skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí ( čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat ( čl. 41 Listiny základních práv a svobod ).
Množství podnikatelů si na začátku svého „byznysu“ neuvědomí jak velké je množství rizik, která jsou s danou činností spojené. Tyto rizika mohou být vyvolány z více činností v celkovém daném procesu řešení podnikatelské problematiky, nebo mohou být náhodné a v obou případech mohou vést až k likvidaci sro. Při tomto způsobu ukončení podnikání je však důležité (v každém zájmu podnikatele) aby byl zastoupen skupinou odborníků, nakolik tento proces je časově náročnější a vyžaduje informovanost a zorientovanost v dané problematice likvidace sro.