V postkomunistických státech došlo k více či méně k divoké privatizaci státního majetku. Velmi často se v prvních letech po protikomunistických převratech k majetku dostávali bývalí komunističtí pohlaváři či pracovníci a spolupracovníci tajných policií, představitelé komunismem stíhané hospodářské kriminality (nedovolené podnikání, vekslování valutami, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví) či šedé ekonomiky. Kroky nové ekonomické elity v prvních letech podnikání byly i s ohledem na tehdejší liberální a děravé zákony často za hranicí legality a mnohý z významných českých podnikatelů by asi měl problém důsledně objasnit všechny své kroky z doby svých počátků. Nejproblematičtější by samozřejmě bylo, jak ke svému majetku přišel a zda všechny své příjmy řádně zdanil a výdaje je schopen odůvodnit. V Polsku byl za účelem objasnění (a také definitivního „vyčištění“) těchto operací a zpětného zdanění nabytých příjmů přijat zákon o jednorázovém zdanění zatajených příjmů a majetkových přiznáních, který byl na žádost prezidenta republiky posuzován Ústavním tribunálem. Ústavní tribunál Polské republiky v této věci vynesl nález K 41/02.
Podle polské vlády měl zákon o jednorázovém zdanění zatajených příjmů a majetkových přiznáních napomoci při zlepšení činnosti soustavy finančních orgánů. Předložený návrh počítal se dvěma opatřeními mimořádného charakteru. Prvním z nich bylo podávání majetkových přiznání, druhým jednorázové zdanění majetku, jehož hodnota nebyla pokryta zdaněnými příjmy z minulých let, tzv. daňová amnestie. Povinnost předkládat majetková přiznání měla dle záměru vlády zavazovat všechny osoby, které měly pobyt na území Polské republiky a zahrnovat měla veškerý majetek příslušné osoby, jehož vlastnictví překračuje uspokojování základních životních potřeb. Podle záměru vlády měla majetková přiznání sloužit jako základ pro zjištění skutečného stavu majetkových poměrů pro budoucí vyměřování příslušné daně. Povinnost podat přiznání nebyla koncipována jako jednorázová, neboť majetkové poměry měly být deklarovány každoročně při podání daňového přiznání. Spolu se zavedením institutu majetkových přiznání bylo navrženo provedení „daňové amnestie“, neboli možnosti přihlásit příjmy, které nebyly v uplynulých pěti letech zdaněny, a po zaplacení jednorázové daně ve výši 7,5% je učinit řádně zdaněnými. Tyto příjmy nesměly pocházet z nelegálních zdrojů. Pro úplnost je třeba dodat, že za běžných okolností podléhá v Polsku nezdaněný příjem v případě jeho odhalení zdanění zvláštní sazbou ve výši 75%. V Sejmu vyvolal předložený návrh značné spory, nicméně byl v rekordně krátkém čase tří týdnů projednán a schválen. Jednou z mála provedených změn věcného charakteru bylo zvýšení sazby jednorázového zdanění ze 7,5% na 12%. Senát neučinil v návrhu žádnou změnu.
Prezidentovi republiky
Prezidentovi republiky byl zákon předložen k podpisu v říjnu 2002. Místo podpisu zákona se prezident obrátil na Ústavní tribunál s žádostí o posouzení jeho ústavnosti. Prezident spatřoval protiústavnost především v rozporu zákona s ustanovením čl. 2 Ústavy, podle něhož je Polská republika demokratickým právním státem uskutečňujícím zásady sociální spravedlnosti. Dále vytkl rozpor zákona s ustanovením Ústavy zakotvujícím zásadu všeobecnosti plnění veřejných povinností, včetně daní. V případě majetkových přiznání pak prezident vyjádřil názor, že zavedení tohoto institutu není v souladu s ústavními zásadami chránícími lidská práva a svobody, protože mají charakter nové veřejné povinnosti je omezující. Takové omezení je ale podle polské ústavy možné jen pomocí zákona a pouze tehdy, je-li to v demokratickém státě nezbytně nutné pro jeho bezpečnost, veřejný pořádek, ochranu životního prostředí, zdraví, veřejné morálky nebo práv a svobod druhých osob. Další fakt, který prezident návrhu o majetkových přiznáních vytkl je porušení zásady proporcionality zásahů při shromažďování informací o svých občanech. Takové zásahy jsou možné jen v míře v demokratickém státě nezbytném. Zdůraznil stanovisko, podle něhož není přípustné ukládat občanovi další povinnosti, je-li možné cílů stanovených zákonodárcem dosáhnout za použití již existujících prostředků. S tím souvisí také požadavek zachovat proporcionalitu mezi přínosem nového opatření a tíživostí uložené povinnosti. Majetková přiznání měla hluboce zasahovat do soukromí osob, chráněného ústavou.
Podle názoru polského Ústavního tribunálu ze zásad právního státu vyplývají dalekosáhlé souvislosti a důsledky, a to jak pro způsob vytváření práva, tak i právní jistoty. Pro normotvorbu patří mezi rozhodující zásada její řádnosti a jasnosti právních předpisů. Právní jistota je postavena krom jiného také na zásadě ochrany důvěry ve stát a právo, a také na základě ochrany nabytých práv. Nejasnost normy znamená nejistotu právního postavení adresáta a nedostatečná preciznost právní normy vede také k tomu, že o způsobu její aplikace rozhoduje orgán moci výkonné. Taková situace vyvolává ztrátu důvěry obyvatel ve stát a právo samotné je vnímáno jako nespravedlivé. Po detailním rozboru posuzovaného zákona Ústavní tribunál rozhodl, že došlo k překročení přípustné hranice nejasnosti a dvojznačnosti, a tím k porušení zásad právního státu.