Vývoj pojmu právní stát
Pojem právní stát je znám z různým zemí a různých podob už z minulosti (Rechtsstaat, rule of law, prééminence du droit nebo suprématie de la loi), ale jeho obsah není zcela jednoznačně vymezen a dále se vyvíjí. Obsah pojmu právní stát je výsledkem dějinného vývoje, vzájemného působení člověka, společnosti, státu a práva.
Právní stát je stát, který je vázán svým právem, včetně mezinárodních závazků, které přijal. Idea právního státu, který je vázán svým právem, a kde tedy vládne právo jako závazný regulativ pro výkon státní moci, proběhla v průběhu historicky dlouhého období své
formulace změny jak myšlenkového obsahu, tak i rozsahu a struktury základních principů (zásad), které lze považovat za podstatné charakteristiky právního státu.S myšlenkou vlády práva se setkáváme již od starověku. Hlavním zdrojem myšlenek všeobecného panství zákonů bylo starověké Řecko – naturalisté, Platón, Aristoteles, i některé římskoprávní koncepce. Koncepce moderního právního státu se začíná formovat v 18. a 19. století. Dnešní koncepce právního státu se dotváří až v průběhu 20. století. Tato koncepce se formovala především na základě a v interakci myšlenkových směrů, které ovlivnily konstituování jejích základních východisek:
liberalismus – jeho hlavní vliv na koncepci právního státu spočívá v myšlence omezení ingerence státu do veřejného a zejména soukromého života občanů. Právní stát se podle liberálů má proto ve svých aktivitách zaměřit především na ochranu lidských práv a svobod.
přirozenoprávní teorie – tedy názor, že lidská práva a svobody náleží člověku nezávisle na státu a platném právu. Základní práva daná lidskou přirozeností jsou nezadatelná, nezcizitelná a nezrušitelná a patří každému jedinci bez ohledu na jeho státní příslušnost či společenské postavení.
teorie společenské smlouvy – stavebním kamenem této teorie je myšlenka, že se jedinci vzdali ve prospěch státu části své svobody, aby tak dosáhli ochrany nezbytných hodnot pro zabezpečení svého života.
konstitucionalismus – základem konstitucionalismu je myšlenka spočívající ve zdůraznění významu existence a naplňování ústavy jako základního zákona nejvyšší právní síly daného právního řádu.
právní pozitivizmus – jeho hlavním přínosem pro ideu právního státu byla myšlenka primátu práva nad státem a důsledného vázanosti státu pozitivním právem.
Doktrína právního státu je konstrukcí německé právní vědy a prošla dvěma základními etapami. Samotný pojem vznikl v Prusku pod názvem Rechtsstaat. Filosofickým základem tohoto konceptu bylo dílo německého filosofa Immanuela Kanta. Doktrínu právního státu teoreticky zpracovali němečtí právníci v první polovině 19. století, jednalo se zejména o Roberta von Mohla, Fridricha J. Stahla a Rudolfa von Gneista, ti tento pojem použili jako protiklad pojmu policejní stát. Jejich základní myšlenkou bylo, že státní moc se může uskutečňovat výlučně v souladu s ústavou a zákonem, tedy že státní moc může být vykonávána pouze na základě zákona a v jeho mezích. Neopomenutelným pro pochopení moderního právního státu je i Hegel, který postavil do protikladu svobodnou vůli, jejímž jsoucnem je právo, a libovůli, kdy svobodná vůle volí a chce obecno.
Pomyslnou druhou etapu vývoje chápání právního státu můžeme datovat ke konci 19. a počátku 20. století, je spojena s prací Georga Jellinka a především Hanse Kelsena a jeho „ryzí naukou právní“.
Z Německa se myšlenka právního státu dále šířila do Evropy. Ve Francii byla doktrína právního státu podrobena rozsáhlé kritice například ze strany Léona Duguit, představitele sociologického pozitivismu. Francouzský pojem „Etat de droit“, používaný na začátku minulého století, nelze jednoduše přirovnat k námi chápanému pojmu právní stát, spíše mu odpovídá, i když ne úplně přesně, pojem „primauté de la loi“.
V angloamerické právní kultuře má obdobný význam jako právní stát pojem Rule of Law. Tento pojem má ovšem více významů. Základní myšlenky angloamerického právního státu (Rule of Law) načrtl významný britský právník Albert V. Dicey koncem 19. století. Jeho myšlenky lze vyjádřit těmito zásadami:
- nikdo nemůže být zbaven života, svobody nebo majetku, pokud neporušil právní normu a tato skutečnost nebyla kvalifikována v řádném soudním procesu,
- nikdo nemůže být postaven nad zákon, nad zákonem nestojí zejména státní moc; každý člověk je vždy subjektem práva a právní stát je vládou práva, nikoli lidí.
Na základě výše uvedených koncepcí právního státu, které vychází z různých právních kultur, můžeme definovat tři základní modely právního státu:
Liberální právní stát – tato koncepce právního řádu předpokládá minimální zásahy státu do života společnosti a jednotlivých právních subjektů, a to jak v oblasti soukromého, tak veřejného života.
Materiální právní stát – tento model právního státu je založen na pozitivním
právu. Pozitivní právo zosobňuje určitý hodnotový řád, vycházející z přirozenoprávních nebo morálních kategorií.
Sociální právní stát – tento typ právního státu cíleně zasahuje i do oblastí, které byly dříve soukromou doménou, s cílem zajistit garantovaná sociální práva občana a vytvořit tak sféru sociálního bezpečí. Sociální právní stát dnes nalézá i pozitivně právní zakotvení v ústavách některých demokratických států. Klasickým představitelem modelu sociálního právního státu je Spolková republika Německo.
V českém právním prostředí již na počátku 20. století definoval pojem právní stát přední český konstitucionalista J. Pražák tak, že: „jeho instituce dostatečně poskytují rukojemství, že jednak řádu právního přesně bude šetřeno nejen ze strany poddaných, nýbrž i ze strany orgánů moci veřejné, jenž dále poskytuje záruky bezpečné, že nebude individuálné sféry jednotlivcovy se dotýkáno více, než toho účel státu nutně vyžaduje, a i v těchto případech toliko za šetření norem, právem stanovených“.
Liberální teorie právního státu v sobě obsahuje zejména princip podřízenosti státu právu a teorii sebelimitace státu.
V zemích bývalého komunistického bloku byl pojem právní stát politicky zavržen a nahrazen mnohem užším pojmem socialistické zákonnosti.
Dle aktuálního pojetí lze konstatovat, že právní stát neznamená pouze formální legalitu zajišťující zachovávání pravidel a koherenci v tvorbě a aplikaci práva, ale také spravedlnost založenou na poznání a plné akceptaci nejvyšší hodnoty lidské bytosti a instituce nabízející rámec pro její plné vyjádření. Toto pojetí právní státu by se mělo stát novým krédem univerzálního politického diskurzu. Toto pojetí lze explicitně najít v textu např. německé nebo španělské ústavy.
Právní stát musí mít jako základní hodnotu svého fungování spravedlnost – každý právní systém vyvíjí úsilí o svou koncepci spravedlnosti. Názory lidí na problematiku spravedlnosti se rozcházejí a z toho pak vyplývá problém, zda vůbec existuje jakási univerzální spravedlnost a zda pojetí spravedlnosti není v různých společnostech či dokonce sociálních skupinách různé. Právě úvahy o spravedlnosti jsou sice v jistém smyslu metaprávní, avšak bez jejich zohlednění by právo nemohlo sehrávat svou hodnotovou společenskou roli.