První zmínky o celním regálu pochází v českých zemí z 10. století z období vlády knížete Václava, Boleslav I. pak zavádí „daň z míru“ a právo ražby mincí se postupuje za pravidelný odvod. V dalším období se pak zavádějí majetkové daně z pozemků a městských domů i výnosové daně pro měšťany. V 16. století se objevuje v českých zemích první ucelený náznak daňové soustavy – berní předpis stavovského sněmu z roku 1517.
Středověké středoevropské zemské sněmy měly v podstatě dva základní úkoly, tedy důvody své existence, a to schvalování daní a použití vojska (právě ekonomické a lidské zdroje pro vedení války potřeboval panovník získat od šlechty, a proto jí musel umožnit spolurozhodování o jejich použití). Středověký systém finančních toků v období právního partikularismu byl partikulární. Poddanská dávka vybíraná šlechtou od poddaných nebyla z počátku vnímána jako daň státu, ale spíše jako potvrzení poddanství – tato dávka ztrácela svůj ekonomický význam vzhledem k nárůstu inflace a zákazu zvyšování této dávky. Dále zde vznikal systém centrální dávky (berně), kterou prostřednictvím šlechty taktéž hradili poddaní, ta byla určena na zahraniční politiku a vojsko, posléze pak i na fungování dvora a centrálních úřadů. Čeští králové stejně jako ostatní evropští kontinentální panovníci nevybírali pravidelně se opakující daně pro mírové potřeby do 16. až 17. století. Teprve když jejich dvůr dosáhl takové velikosti, že jej panovník nebyl schopen financovat ze svého majetku, musel začít uvažovat o pravidelné dani. Nákladné fungování dvora mělo důležitý státně politický význam, dvůr měl disciplinární a legitimační funkci (šlechta se účastnila dvorských rituálů, čímž se posilovaly a institucionalizovaly vztahy mezi ní a panovníkem, velkolepý dvůr svědčil o moci a významu panovníka).
V 16. století se na Moravě vyvinula velmi složitá soustava berní, která zdaňovala téměř vše, movitý i nemovitý majetek, průmyslové výrobky, cenné předměty, ale i víru. Podle sněmovního usnesení byly berně rozvrženy na jednotlivé země a vrstvy obyvatelstva. Na počátku 17. století vznikl určitý klíč rozdělení berní zátěže, podle které české země měly platit dvakrát tolik jako země rakouské.
Každá berně musel být ustanovena zemským sněmem. Panovníci sněmu odůvodňovali, proč a jakou finanční nebo vojenskou pomoc požadují. Moravští stavové jen zřídka povolili berni v takové výši jakou panovník žádal. „…vymluvajíce se (někdy důvodně někdy jen na oko) na veliké přetížení, na neúrodu, mor a podobně, povolili někdy polovici, někdy třeba vůbec nic.“90 Při větších berních si stavové na panovníkovi vyžadovali „revers“, o tom, že je panovníkovi povolili z dobré vůle, a někdy dokonce žádali o různé milosti nebo svobody. Na sněmu byli také zvoleni výběrčí daní. Zvolení výběrčí zasedali ve stanovených lhůtách a podle přiznávacích listů a odhadů vybírali berni. Výběrčí každého kraje měli na radnici truhlu na čtyři zámky. Klíče pak byly rozdány tak, aby se jeden bez druhého nemohli k penězům dostat. Platy výběrčích byly v různých dobách a při výběru jednotlivých berní různé. K dispozici však měli i vybrané peníze. „Útratu nechť výběrčí vedou slušnou podle potřeby, ohlédajíce se při tom na zemi“.
Rozvržení berní zátěže na jednotlivé obyvatele se řídil odhadem jejich jmění. Byl odhadován (šacován) majetek všech obyvatel. Na konci 16. století si stavové volili osoby, které jezdily po kraji a odhadovaly všechny statky. Místo odhadu si mohli odhadci vyžádat dobrozdání souseda nebo osob, které dobře znaly hodnotu statku. Poté, co odhadci projeli celý kraj vrátili se do Olomouce a Brna, kde společně srovnali všechny odhady a odevzdali je nejvyšším úředníkům a soudcům ke schválení. Páni, preláti, rytíři a měšťané královských měst (tedy stavové) odhadovali své jmění sami pomocí tzv. přiznavačích listů. Každý obyvatel musel udat, kolik má půjčeno na úroky doma nebo v cizině. Výběrčí daní, kteří zároveň prohlíželi přiznávací listy, oznamovali komorníkovi všechny nesrovnalosti v odhadu jmění a ten pak na viníky vydal „zatýkací list“. Odhad jmění se měl konat ve všech zemích koruny české stejně, ve skutečnosti však nebyl. Například v Čechách byly v roce 1544 odhadnuty některé statky nejbohatších pánů níže, než by se slušelo. Moravští stavové se to dověděli a zvláštním poselstvím si u krále Ferdinanda I. stěžovali hlavně na Lva z Rožmitálu a pánů z Pernštejna.
Platební morálka na Moravě
Platební morálka na Moravě nebyla podle Kameníčka dobrá. Proto když byly peníze potřeba rychle, stavové si potřebné částky vypůjčili a dluh zaplatili z vybraných peněz. Tento způsob výběru berní nejvíc vyhovoval panovníkovi, za to stavům přibyla povinnost vymáhat berně a někdy byli sami poškozeni. Tento způsob výběru proto užívali velmi zřídka. Neplatičům daní se říkalo „restantníci“ a byli dvojího druhu. Jednak ti, kteří vůbec svůj majetek nepřiznali a pak ti, kteří ho sice přiznali, ale daň nezaplatili. V první polovině 16. století byly berně a odhady vymáhány mírně, úřady se spokojovaly s vymyšlenými výmluvami. Znojemští a Jihlavští nechtěli platit berně vůbec. Jedním z největších dlužníků byl například pán z Pernštejna. Za krále Ferdinanda I. se vyvinul institut vymahačů daní, mezi jejich pravomoci patřila možnost zabavit a prodat dobytek, ale také vsadit dlužníka do vězení dokud nezaplatil. Vybíraly se nejrůznější druhy berní. „Berně při přijímání pána zemského“ se podobala české korunovační berni. Když byl nový člen panovnického rodu přijat moravskými stavy za pána, stavové mu vybrali vyšší berni na výlohy spojené s jeho cestami po Moravě. „Berně při sňatku panovníkově a při provdávání dcer královských“ byla sice berní obvyklou, ale na Moravě velmi neoblíbenou. Moravští stavové ji totiž na rozdíl od panovníka považovali za dobrovolný dar. Ještě méně oblíbené bylo tzv. posudné nebo pobečovné, které se platilo z každého prodaného sudu piva. Výnos z této daně byl věnován výhradně na vydržování královského dvora. Jako roční poplatek byla stanovena domovní daň, zde se nejvíce projevovala nespravedlnost ukládaných daní, z domů ve městech a na předměstích se platily tři zlaté, novokřtěnci a židé však platili mezi 10 a 80 zlatými. Nejvíce zatěžovala Moravany „válečná pomoc“. Náklady na svolání zemské hotovosti nebo pobyt vojska za hranicemi byly vysoké. Válečná berně měla ještě další formy: příspěvky na opevňování pomezních hradů a tvrzí nebo šefflgelt (měřičné), což byl malý poplatek za koupi nebo prodej jakéhokoli zboží. Daň třicátého peníze nebo také třicátek byl uložen kupcům, kteří kupovali dobytek v Uhrách, v Polsku nebo v Rakousku a přiháněli ho na Moravu. Daň z masa byla zavedena v posledních desetiletích 16. století a její výtěžek šel z části na potřeby válečné, z části na potřeby zemské. Byla ukládána řezníkům, židům a ostatním lidem, kteří zabíjeli dobytek na prodej. Skopné čili skopní byla daň z kopy obilí, kterou platili stavové i poddaní. Výtěžek skopní daně šel na obživu vojáků v bitevním poli. Vůbec nejméně byly žádosti panovníka, aby se moravští stavové podíleli na úhradě královských dluhů způsobených tureckými válkami. Celková výše dluhu byla asi 10 milionů zlatých, Moravané měli uhradit alespoň 1,5 milionu, Čechy s Lužicemi 2,5 milionu a Slezsko 1,5 milionu zlatých.
K výraznému zpřísnění výběru daní dochází v průběhu panování habsburské dynastie. Ministerstva financí byla v Rakousku za Habsburků až do Marie Terezie v podstatě dvě. Jedno civilní a druhé pod ministerstvem války, které vybíralo pro účely vojenské vlastní daně. Finanční závislost panovníka na parlamentu končí s nástupem absolutismu, v Rakousku decenální recesí za Marie Terezie, kdy byly vybírány daně na 10 let dopředu. Ke konci 18. století jsou hlavními pilíři daňové soustavy v Rakousku jednotná kontribuční daň reální (zejména pozemková daň), daň úroková, daň třídní (dle druhů příjmů), nepřímé daně a clo. Církev a šlechta jsou zbaveni daňových výjimek a privilegií.
Poslední významná úprava daňového systému v monarchii se odehrává koncem 19. století pod vedením významného národohospodáře Bohm – Bawerka – osobní daň z příjmů je v podstatě paralelou současné daně z příjmu, dále zůstává důležitou daň potravní (s tím souvisí samostatné daně z lihu, piva, vína a oleje, cukerní daň a tabákový monopol). Důležitým příjmem státního rozpočtu zůstávají i cla.
Samostatná Československá republika přebírá daňový systém Rakousko-Uherska včetně stále prodlužovaných válečných přirážek. Pečlivě a dlouze připravovaná daňová reforma proběhla v roce 1927, která zavedla v Československé republice moderní daňový systém, odpovídající systému ostatních tehdejších evropských rozvinutých kapitalistických států.
Pro právní úpravu daní v první československé republice je samozřejmě velmi zásadní i ústavní úprava přijatá v roce 1920, kdy v Ústavě z roku 1920 v ustanovení § 111 v rámci části o svobodě osobní a majetkové je uvedeno, že „daně a veřejné dávky mohou se ukládati jen na základě zákona. Rovněž jen na základě zákona možno tresty hroziti a je ukládati.“ Prvorepubliková právní teorie na tomto ustanovení poukazovala na výklad rozdílu mezi materiální a formální determinací druhotné normy normou prvotní s tím, že formální determinace je dána vždy i bez výslovného ustanovení a materiální nemůže být nikdy plně dosaženo, protože by pak druhotná norma byla zbytečná. Z toho tedy dovozuje, že §111 Ústavy vlastně nemá valný praktický význam. Weyr poukazuje na obrat „na základě zákona“, který dle jeho názoru má podle úmyslu zákonodárce materiální determinaci zeslabiti, protože nepoužívá silnější pojem „daně se mohou ukládati jen zákonem.“ Podle Weyra tam, kde je užito obratu „na základě zákona“, předpokládá zákonodárce, že mezi objektivní normu ve formě zákona a individuální, konkrétní subjektivní povinnost (konkrétní daňový výměr), může vstoupit ještě prováděcínařízení (např. usnesení nějaké veřejné korporace). Takováto formulace i výkladjsou z dnešního pohledu neakceptovatelné. Prvorepubliková judikatura správních soudů v oblasti daňové je formálně vytříbená, avšak z hmotněprávního a lidskoprávního hlediska zastaralá. V aktuální situaci je poměrně problematický např. výrok, že „u správního soudu se nelze dovolat pro rozpor se slušností a spravedlností“. Poměrně zásadní výrok ve věci osvobození od daně důchodové je mírně problematizován tím, že se týká osvobození druhého presidenta Nejvyššího správního soudu od důchodové daně, pokud jde o jeho služební požitky ze státní pokladny.
Po druhé světové válce se prvním znakem třídního vnímání ekonomiky v daňové oblasti stává v roce 1946 vydání zákona o dávce z majetku (tzv. milionářská dávka). Brzy po únoru 1948 dochází k významným změnám v politickém i ekonomickém systému země – jsou činěny postupné kroky, kterými se komunistický stát stává nejvýznamnějším vlastníkem majetku i zaměstnavatelem. Daně tedy ztrácejí svůj skutečný ekonomický význam a daňový systém napomáhá likvidaci posledních drobných soukromých podnikatelů a vlastníků. Zdanění podniků ve státním vlastnictví je přeléváním peněz v rámci jedné majetkové struktury, pokud podniky vytvořily více zisku nad rámec plánu, byly zdaněny dodatkovým odvodem, aby tvorba zisku odpovídala původním plánům. I s ohledem na to, že daňový systém v době komunismu nedával ekonomicky smysl a byl deformován státním dirigismem v ekonomice, bylo nutno co nejdříve vytvořit novou daňovou soustavu, k tomu došlo k 1.1.1993 (základní struktura daní zůstává stejná až do současnosti).