Vymezení daňového zatížení
Vymezení daňového zatížení není úlohou dogmatiky základních práv, nýbrž je především vyhrazeno politickému rozhodnutí povolaného demokraticky legitimního zákonodárce. Zákonodárce je právně i politicky omezen tím, že není přípustné nadměrné zdaňování. Vedle toho zajišťuje základní právo rovnosti rovnoměrnost zdaňování podle pracovní výkonnosti. Hranice by byla zákonodárci postavena nanejvýš institucionální garancí, která by ostatně rozvíjela normativní účinnost, kdyby již občanovi nenáležela v majetkoprávní oblasti žádná opce k jednání resp. soukromé vlastnictvím by již nesmělo být používáno k osobní potřebě. Nepřípustný zásah by existoval tehdy, pokud by daňové zatížení odvodů vedlo k vyprázdnění soukromého vlastnictví. Nedávná česká zkušenost v tomto směru může být sledována například v případě daně z převodu nemovitostí. Daň, která zatěžovala každý převod nemovitostí do 31.12.2003 činila 5% z ceny převáděné nemovitosti. Vzhledem k ostatním okolnostem, tedy vysokým odměnám realitním kancelářím, vypracováváním znaleckých posudků i zamrzlé mobilitě pracovních sil tato sazba byla nepřiměřeně vysoká a došlo i k podání správní žaloby v tomto směru, jejímž cílem bylo přezkoumání výše této daně Ústavním soudem ČR (i s přihlédnutím k tomu, že její výše omezovala dispoziční právo, které je součástí vlastnické triády). Ačkoli se jedná o daň s velmi jistým výnosem (ručí za ni vedle převodce i nabyvatel nemovitosti) a zatěžující spíše majetné občany, česká sociálně demokratická vláda přistoupila k jejímu snížení o 2 % s přihlédnutím ke srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie a zřejmě i k tomu, že nepřiměřeně ekonomicky zatěžovala vlastníka při dispozici s jeho majetkem.
Německý Spolkový ústavní soud poprvé v případě zákona o důchodech zahraničních pracovníků ze 24. července 1962 relativizoval svou tezi o majetkoprávní relevanci povinnosti peněžních plnění a od té doby bere v úvahu porušení vlastnického práva tehdy, když povinnosti peněžních plnění nadměrně zatěžují povinné osoby a podstatným způsobem působí újmu jejich majetkovým poměrům. Takovéto nadměrné zatížení by mohlo být předpokládáno u konfiskačně či nadměrně působících peněžních plnění. Tím se soud dogmaticky dostal do nerozřešitelného rozporu: pokud není ústavní záruka vlastnického práva dotčena uložením povinností peněžního plnění, jak mohou být povinnosti odvodů od nějaké hranice nepřiměřené.
Buď se zákony o daních, poplatcích a pokutách dotýkají ústavní záruky vlastnického práva, potom mohou za určitých okolností rovněž působit jako přitěžující; nebo se jí nedotýkají, potom zůstávají z titulu základního práva na vlastnictví také tehdy irelevantní, pokud působí konfiskačně v jednotlivém případě nebo generelně. Judikatura německého ústavního soudu připravuje dogmatickou výzvu, integrovat oba navzájem se vylučující výroky do dogmaticky konzistentní odůvodnitelné souvislosti. Přitom se, vycházejíc z legitimních finančních potřeb státu, kontinuálním nárůstem daňového zatížení nepřetržitě stupňovala ústavněprávní senzibilita vůči státnímu daňovému zásahu, a byl proveden pokus etablovat ochranu majetku z titulu základního práva. Na začátku let se již hovořilo o „bezmála nesporném pojetí“, které se přiklánělo k omezení daňové moci z titulu základního práva. Konečně Spolkový ústavní soud ve svém usnesení stěží pochybuje o tom, že diferenciovaně podle druhu daně a předmětu daně, akceptuje hranice pravomoci ke zdaňování vycházející z ochrany vlastnického práva. Dogmatické konstrukce o výsledku jsou četné a sahají od bezprostřední aplikovatelnosti ústavní záruky vlastnického práva přes konstrukci daní jako faktického zásahu do základních práv nebo jako odejmutí konkrétních peněžních prostředků až k přednostní akceptaci sice nespecifického, ale nicméně bezprostředního zásahu do konkrétní právní pozice prostřednictvím daně, která způsobuje nepřímou ochranu majetku.
Ochrana vlastnického práva
Do ochrany vlastnického práva nepatří to, že by snad stát měl chránit majetek občana jako celek. K této problematice se vyjádřil i český ústavní soud ohledně uvalení nucené správy na Agrobanku ve svém usnesení IV. ÚS 324/97, kdy konstatoval: „pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva… Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem.“146 Výklad spočívající v tom, že stát musí chránit celý majetek občana, by přesahoval specifický garantovaný obsah ústavní záruky vlastnického práva, který spočívá v jeho zákonné akcesoritě, a toto právo by nepřiměřeně rozšiřoval. Již Martin Wolff, v roce 1938 zdůraznil: „K zaručeným majetkovým právům nepatří … majetek samotný.“
V diskusích, vedených při stanovování zásad Ústavy SRN, byl odmítnut návrh Richarda Thoma, nahradit vlastnictví pojmem soukromý majetek. V této souvislosti je zvažováno, zda ochrana vlastnictví by neměla být vnímána i jako ochrana hospodářské svobody jednání, která je vlastníkovi k dispozici při jeho ekonomickém počínání. Při zvažování omezení státu vydávat daňové zákony je nutno zohlednit, zda daňové zákony nezasahují do všeobecné volnosti jednání právě v jejím projevu jako je osobní rozvoj v majetkoprávní a v profesní oblasti, německý Spolkový ústavní soud dospívá k pojmu „hranice celkového zatížení majetku“. V jistém smyslu tedy německý ústavní soud dospěl touto interpretací jakoby k akceptaci, že je i majetek občana jako celek ústavněprávně chráněn.