Teorie zdanění

Bez dobře uspořádaného daňového systému nemůže stát fungovat, „duší státu je dobře zorganizované finanční direktorium“ (F.W. Haugwitz).

Názory na principy, podle kterých se má zdaňovat, se liší – levicovější názory preferují přerozdělovací funkci, konzervativci trvají na neutralitě daňového systému, ekologisté požaduji, aby daně vedly poplatníky k ekologicky příznivému chování. Daně by měly plnit i další makreokonomické funkce, měly by stimulovat společensky žádoucí chování. Současně by systém vybírání daní měl být spravedlivý, jednoduchý a levný.

Právníci i ekonomové

Jak již bylo výše uvedeno právníci i ekonomové se shodnou na tom, že existuje 5 kritérií „dobrých daní“: spravedlnost, efektivnost, pozitivní vlivy na ekonomické chování, resp. omezení negativních vlivů, správné působení na makroekonomické agregáty, právní perfektnost a politická průhlednost.

Spravedlnost daní úzce souvisí i s důvěrou lidí v to, že způsob a výše zdanění je eticky v pořádku. Tedy, že při výběru daní se stát nechová neslušně a nemorálně. Spravedlnost je představována redistribučním efektem, tedy, že daně zajistí rovnoměrnější rozdělení důchodů, než jaké vyplývá z tržních podmínek.

Množství podnikatelů si na začátku svého „byznysu“ neuvědomí jak velké je množství rizik, která jsou s danou činností spojené. Tyto rizika mohou být vyvolány z více činností v celkovém daném procesu řešení podnikatelské problematiky, nebo mohou být náhodné a v obou případech mohou vést až k likvidaci sro. Při tomto způsobu ukončení podnikání je však důležité (v každém zájmu podnikatele) aby byl zastoupen skupinou odborníků, nakolik tento proces je časově náročnější a vyžaduje informovanost a zorientovanost v dané problematice likvidace sro.

Požadavek efektivnosti spočívá zejména v tom, že by daně neměly způsobovat velké distorze v cenách a užitku z různých druhů činnosti, tedy neměly by narušit efektivní alokaci zdrojů v ekonomice. Vybírání daní by rovněž nemělo být příliš nákladné, administrativní náklady na jejich vybírání by neměly být vyšší než je nutné. Daně by neměly působit negativně na ekonomické chování subjektů, neměly by tedy omezovat pracovní úsilí lidí, ochotu spořit a přijímat podnikatelské riziko.

Krátkodobě mohou daně působit na soukromou poptávku, tak že odčerpají část celkového objemu efektivní poptávky. Daně tedy mohou být použity i jako stabilizátory v rámci makroekonomické politiky.

Požadavek právní perfektnosti a politické průhlednosti je velmi důležitý pro všechny čtyři předchozí požadavky. Už Adam Smith považoval právní neperfektnost za větší nespravedlnost než špatně stanovené daně a upozorňoval na nebezpečí, kdy je poplatník vydán na milost správci daně.

K pocitu nespravedlnosti a neefektivnosti zdanění vede i nedostatek informací, tedy informační převaha, kterou má stát nad poplatníkem. V inflačním prostředí např. progresivní daně mohou odčerpávat větší procento reálných důchodů než bylo původně zamýšleno.

Otázka daňové spravedlnosti byla řešena po celý vývoj daňových teorií (spravedlivá cena u Aristotela, středověké úvahy, kdo má právo vybírat daně, diskuse o daních přímých a nepřímých v daňové kontroverzi v 17. a 18. století, daňové kánony Adama Smithe) a je řešena v každodenní politice všech významných politických proudů současnosti. Vždyť rozdíl mezi moderní levicí a pravicí se často pozná jen podle percentuální míry zdanění a stupně jeho progresivity. (Pravicové návrhy rovné daně mají zejména u nepřímých daní poměrně jednoznačně charakter daňové regrese.)

Co je a co není spravedlivé ve zdanění a jak má vypadat spravedlivá daňová redistribuce ve společnosti, to musí být rozhodováno politicky (tedy většinou společnosti), ale v souladu s principy spravedlnosti v právním státě a s hodnotami ochrany lidských práv (tedy s vládou práva).

Při úvahách o daňové spravedlnosti musíme vycházet ze skutečného daňového zatížení poplatníků po přesunu daní. Není tedy důležité, kdo má daň uloženu zákonem a musí ji odevzdat finančnímu úřadu, ale je důležité komu skutečně daň krátí disponibilní důchod a reálnou spotřebu. Analýza skutečného daňového břemene je však velmi problematická; skutečně zaplacené daně nejsou zjevné na rozdíl od daní v daňovém přiznání, statistiky o skutečném daňovém břemeni nejsou vedeny. U každé daně by mělo být patrné, kdo ji v důsledku nese. Skupinám nátlaku se často pod rouškou řešení jiného problému podaří získat specifické výhody z daňových zákonů. U každého takovéhoto nestandardního řešení je třeba položit dotaz Qui bono? a zjistíme, kdo takovéto řešení asi prosadil.

Kritéria správné distribuce mohou být následující:

• přirozené nadání a schopnosti,
• co největšího užitku co největšího počtu lidí,

U výběru daní se objevuje stejný problém jako u prosazování práv – je důležitější zajistit rovnost šancí nebo máme trvat na rovnosti práv. Zásadní tezí spravedlnosti by přece mělo být, že všichni jedinci mají stejnou hodnotu, tudíž mají mít i stejný blahobyt. Již samo toto jakoby neutrální tvrzení z pohledu konzervativních obhájců kapitalismu je naprosto neakceptovatelné.

V ekonomických teoriích se nejčastěji setkáme s následujícími principy spravedlivého zdanění:

• princip prospěchu
• princip platební schopnosti.

Podle teorie principu prospěchu, ekvivalence, mají být jedinci zdaněni podle prospěchu, který mají z veřejných výdajů, umožněných daněmi. Takovéto zdanění je distribučně neutrální, po zdanění je na tom každý poplatník stejně jako před ním, neboť došlo k pouhé ekvivalentní výměně mezi ním a veřejným sektorem. Většina veřejných výdajů však na principu ekvivalence nemůže být založena, protože spotřebu kolektivních statků prostě nelze rozdělit mezi poplatníky (policie, obrana, silnice) a také by existence některých tímto ztratila smysl, protože je založena na solidaritě (sociální dávky).

Podle teorie platební schopnosti, berní způsobilosti mají mít jedinci uloženy daně podle toho, jaká je jejich schopnost je platit. V této souvislosti se upozorňuje na nutnost spravedlnosti horizontální, tedy, že dva jedinci, kteří jsou na tom v relevantních aspektech stejně, by měli platit stejnou daň a spravedlnosti vertikální, tedy, že jedinec, který je na tom v relevantních aspektech lépe, měl by platit vyšší daň – oba tyto principy jsou teoreticky velmi přitažlivé, jak z ekonomického, tak i právního pohledu, ale v praktické rovině se dostávají do mnoha neřešitelných situací.

Tato práce se zabývá i omezením státu ve výši daňového zátěže jeho občanů, lidskoprávní principy dospívají k zákazu „rdousícího“ zdanění. Stejně tak i z pohledu ekonomického a psychologického jsou tu jisté hranice zdanění. Ekonomická hranice zdanění je hranicí, do které může být aplikováno zdanění, aniž by došlo k újmě na výkonnosti ekonomiky. Psychologická hranice zdanění je hranice, kterou si individuálně stanoví daňový subjekt jako pro něj akceptovatelnou.⁵² Je-li tato hranice překročena, vyvolává u poplatníka odpor, který pak obvykle vede k daňovým únikům. Psychologickou hranici ovlivňuje subjektivní daňové zatížení i mentalita té které společnosti. O ochotě poplatníků přistoupit k daňovému úniku rozhoduje i jejich přesvědčení o spravedlnosti zdanění či výše latence daňových úniků v konkrétním státě. Pojem daňový únik může být ještě vnímán různě – některé teorie připouští i tzv. legální daňový únik, tedy zákonem dovolený postup, vedoucí ke snížení daní. Pro tento případ je vhodnější hovořit o daňové optimalizaci (tax avoidance). Nelegální daňový únik (tax evasion) je přímým porušením zákona, pokud je úmyslný, může zakládat i trestní odpovědnost poplatníka.