Svoboda povolání a podnikání patří mezi hospodářské svobody.Z hospodářského liberalismu Smithova vyplývá požadavek práva na svobodný hospodářský rozvoj, kritiku státního protekcionismu, požadavek svobody svou vlastní aktivní činností získávat prostředky na vlastní živobytí. Z toho pak rezultují požadavky svobody podnikání a svobody povolání.
Česká Listina základních práv a svobod
Česká Listina základních práv a svobod pak tyto svobody člověka na úseku hospodářském upravuje ve svém čl. 26 jako právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a dokonce upravuje v rámci tohoto ustanovení i právo na práci. Pro výkon určitých povolání nebo činností zákon může stanovit podmínky a omezení. Ustanovení o svobodách povolání a podnikání rozvíjí základní právo na rozvoj a ochranu osobnosti vyjádřené v ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod o svobodě a rovnosti lidí v důstojnosti i právech. Zákonné podmínky a omezení se týkají zejména kvalifikace či vzdělání, mohou se však dotýkat i věku, občanství aj., jsou stanoveny v jednotlivých zákonech. Zákon může svěřit provedení určitých omezení též profesním komorám, s tím je spojeno i zákonem stanovené povinné členství v těchto komorách pro výkon určité profese, které bývá někdy zpochybňováno jako porušení svobody podnikání či povolání a svobody nesdružovat se.
Svoboda povolání a podnikání se opírá i o Filadelfskou deklaraci Mezinárodní organizace práce z roku 1944, Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948 i Evropskou sociální chartu. Problematikou svobody povolání a podnikání se zabývá rozsáhle i komunitární právo. Podle ustálené judikatury Evropského soudního dvora svoboda podnikání a svoboda výkonu povolání jsou zrovna tak jako záruky vlastnického práva součástí obecných principů práva Evropských společenství. Tyto principy však nepůsobí absolutně, ale vždy v souvislosti s určitou sociální funkcí. A tak výkon vlastnického práva i svobody podnikání či výkonu povolání může být omezen za předpokladu, že tato omezení jsou ve skutečném souladu s cíli, které v obecném zájmu sleduje Společenství a že ve vztahu k sledovanému účelu nepředstavují disproporční a nesnesitelný zásah, jímž by byly ve své podstatě zrušeny zaručené svobody a práva.
V judikatuře evropských soudů jsou obvykle připouštěny zásahy do svobody povolání a podnikání tím, že zde je povinné členství v některých komorách a odvody, které musí provádět určité komory, poplatky, kterými stát usměrňuje chování hospodářství, omezení soukromoprávními předpisy a stanovení občanskoprávních platebních povinností, zákon o zavírací době v obchodech apod. Je připuštěno i určité daňově právní zvýhodnění pro určité profesní činnosti a příjmy či podřízení výnosů z těchto činností. Například německá judikatura dospívá k závěru, že nejde o zásah do rovnosti ve svobodě povolání a podnikání, pokud nejsou poskytnuta daňová zvýhodnění, která by byla nutná k tomu, aby byla některým osobám umožněna profesní činnost. Rovněž německý ústavní soud dospěl k tomu, že vybírání daní z pracovní výkonnosti není omezením svobody podnikání a povolání.
Český ústavní soud se zabýval možností omezitelnosti svobody povolání a podnikání ve svém rozhodnutí I. ÚS 504/03, kde konstatoval, že „Nezbytnou podmínkou fungování liberálně demokratické společnosti je vytvoření autonomního prostoru jednotlivce, v němž se může svobodně realizovat mimo jiné jakožto bytost sociální a hospodářská, která získává prostředky k životu prací a jinou činností s ekonomickými aspekty. Na druhou stranu takové postavení jednotlivce je do značné míry determinováno stupněm rozvoje ekonomického, politického a konečně i veřejně mocenského uspořádání společnosti. Z podstaty práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu jakožto práva hospodářského nelze bez dalšího dovodit závěr, že toto právo (svoboda) vytváří autonomní prostor jednotlivce, v němž je jednotlivec oprávněn činit vše, co mu zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), přičemž veřejná moc smí do tohoto prostoru zasahovat toliko za zákonem stanovených podmínek (čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Povaha tohoto práva je ambivalentní v tom, že nevytváří pouze status negativus, tedy prostor autonomie jednotlivce, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat, nýbrž je to do jisté míry i veřejná moc, která pozitivně formuje a stanoví podmínky pro výkon povolání a hospodářských činností a vytváří tak vlastně samotné předpoklady výkonu takových činností (status positivus). Stanovení podmínek a omezení výkonu určitého povolání a určitých hospodářských činností uskutečňuje veřejná moc ve veřejném zájmu, jímž je především zájem na kvalitě výkonu takových činností. V takových případech je třeba vždy sledovat, zda omezení práva takovým veřejným zájmem je ještě proporcionální, nebo zda dokonce nedochází takovým omezením k narušení či popření smyslu a podstaty základního práva (práva na svobodnou volbu povolání). Pokud se jednotlivec dovolává práva na přístup a výkon takových činností, které jsou vykonávány více méně ve veřejném zájmu (resp. je to veřejný zájem, který vede vůbec ke konstituování takového typu činnosti), oslabuje se jeho postavení v pozici statu negativu a naopak takové právo se dostává do dimenze, v níž vytváří statut positivus. Je to především veřejná moc a organizace veřejné moci, které svou existencí vůbec zajišťují výkon takových činností.V takových případech se oslabuje pojetí práva podle čl. 26 odst. 1 jako institucionální garance autonomní sféry jednotlivce, do níž veřejná moc není oprávněna zasahovat, ale je to naopak právo, předpokladem jehož realizace je organizace veřejné moci a strukturace veřejného zájmu na výkonu příslušného povolání.“ Ke vztahu vlastnického práva a svobody podnikání se Ústavní soud ČR vyjádřil ve svém nálezu Pl. ÚS 39/01: „Právo vlastnit majetek a svoboda podnikání jsou sice zařazeny Listinou základních práv a svobod a chápány jako práva různých kategorií, první jako základní oproti druhému jako hospodářskému a sociálnímu, přesto spolu úzce souvisí. Svoboda podnikání bývá dokonce označována jako svoboda odvozená od práva na vlastnictví. Tomuto názoru lze dát za pravdu jen částečně. Podnikání a další hospodářská činnost představuje jistě zejména činnost zaměřenou na vytváření majetkových hodnot potřebných k zajištění životních potřeb. Jejich každodenním výsledkem je majetek ( v moderním hospodářství peníze), jejž chrání základní právo na vlastnictví. Vlastnictví majetku (kapitálu) bývá navíc předpokladem zahájení podnikání a pokračování v něm. Vedle toho ovšem podnikání představuje způsob osobní i skupinové seberealizace. Dokonce vlastnické právo, nemá-li být pojímáno samoúčelně, samo zprostředkovává využití jiných základních a dalších práv.“
Terminologie dřívější judikatury
Podle terminologie dřívější judikatury německého Spolkového ústavního soudu musí být přezkoumáno, zda se daňově právní úprava výkonu profese z důvodu jejích hospodářských účinků dostane „do blízkosti úpravy pro schválení“, tedy zda neznemožní dotyčnému podnikateli realizaci jeho povolání. Tato orientace na třístupňovou teorii se z dnešního pohledu jeví jako zastaralá, neboť tato teorie v podstatě slouží jen strukturalizaci kontroly přiměřenosti zdanění z pohledu ochrany vlastnického práva. Správné je však to, že čím delší dobu musí být daňová úprava akceptována z pohledu veřejného zájmu, tím více vede k tomu, že se nositel základních práv z důvodů daňové zátěže částečně či úplně zamezí v určitých profesních činnostech. Dojde-li daňovým zatížením k tomu, že už nemůže být profesní činnost typicky (tedy nejenom v jednotlivém případě) vykonávána hospodářsky smysluplně, je třeba stanovit stejné požadavky na ospravedlnění zásahu jako u tzv. objektivních úprav pro schválení. To je potřebné proto, že existuje dominující důležitý společný majetek, který vyžaduje ochranu. Takovéto důvody jsou u daňově právní úpravy jen těžko představitelné, zvláště když se z hlediska právní kompetence může z daně vycházet jen tehdy, když je relevantní pro výnos. Nepřípustné jelikož nepřiměřené jsou proto z majetkoprávních důvodů takové daně, které mají „rdousící“ účinek.
Obecně lze tedy konstatovat, že stanovení daní, jimž se přiměřeně zatěžuje příjem z podnikání a výkonu povolání, není neoprávněným zásahem do svobody povolání a podnikání. Daně jsou až omezením vlastnického práva, jehož subjekty práva nabudou na základě svého podnikání či výkonu povolání, a toto omezení vlastnického práva je ústavněprávně aprobováno. Zákonodárce je v těchto svých zásazích omezen, o čemž však pojednávají další části této práce. V souvislosti s ustanovením čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, stanovícím právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, je třeba upozornit na problematiku zdanění daní z příjmů nízkopříjmových skupin obyvatel, jimž zdanění pracovní činnosti odebírají tak vysokou část příjmu, že se musí ucházet o sociální dávky. Při určité kombinaci minimální mzdy a jejího zdanění se může stát, že zaměstnaný člověk je díky vysokému zdanění svých příjmů znevýhodněn oproti člověku pobírajícímu pouze sociální dávky. Na tento paradox evropského sociálního státu opakovaně upozorňuje P. Kirchhof jako ústavní soudce i jako politický poradce německé pravice.