Problematika náležitostí rozhodnutí v daňovém řízení

Pro stanovení náležitostí rozhodnutí je velmi důležitý právní názor Ústavního soudu ČR I. ÚS 107/2000 vyjádřený v rozhodnutí, týkajícího se povinnosti správce daně doručit výzvu k úhradě daně z nemovitosti i novému majiteli nemovitosti, ačkoli na něj tato povinnost přešla z původního majitele: „Správní orgány podle zákona o správě daní a poplatků jsou zavázány postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové příjmy.“

Poměrně rozsáhlá judikatura obecných soudů i ústavního soudu se týkala problematiky obchodní firmy společnosti, tedy dodatku, vyjadřujícího právní formu společnosti. Pro ilustraci tedy pokud byla společnost s ručením omezeným ABC, zapsána v obchodním rejstříku jako ABC, spol. s r.o. a daňový doklad, rozhodnutí finančního úřadu či jiný právní úkon byl označen firmou ABC, s.r.o., pak se objevovaly i názory, že by uvedené právní úkony měly být shledány jako nulitní. Krajský soud v Ostravě, který ve věci sp. zn. 22 Ca 283/1996 zaujal stanovisko, že pochybení v dodatku označujícím právní formu právnické osoby zakládá nulitu vydaného správního rozhodnutí. Dále se můžeme setkat se soudními rozhodnutími konstatujícími nulitu správního aktu, kterým byla uložena povinnost obchodní firmě fyzické osoby (Jan K. – Drogerie), namísto této fyzické osobě (např. Jan K). Ačkoli se obvykle kloním na stranu daňových poplatníků, tento právní formalismus vykládaný v neprospěch státu neshledávám jako správný, a to stejně jako Ústavní soud ČR, který v rozhodnutí IV. ÚS 42/02 konstatoval: „Ústavně formulovaný princip právního státu (jehož projevem je ochrana dobré víry) více respektuje oprava nepřesnosti v označení právního subjektu všude tam, kde je jakkoli možná, eventuálně její tolerování, než deklarování nepřiměřených právních následků. Obecné soudy a správní orgány by přitom neměly při posuzování následků nepřesnosti v označení právních subjektů opomíjet jejich dosavadní chování. Pokud jako adresáti rozhodnutí orgánů veřejné moci tyto nepřesnosti v označení akceptovaly a neupozornily na ně, pak by neměly mít možnost na tyto nepřesnosti úspěšně poukazovat v následujících řízeních. O to více by z takové výsady neměly těžit, jestliže nepřesným označením sebe sama (nebo jiného) ve svých právních aktech tento stav spoluzavinily nebo vyvolaly.“ V témže rozhodnutí dále Ústavní soud ČR rovněž konstatoval, že „posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.“

Problematické na tomto rozhodnutí Ústavního soudu ČR (IV. ÚS 42/02) je ta skutečnost, že se nikterak nevypořádal ze svou dosavadní judikaturou, kdy vyhověl daňovému poplatníkovi v případě, že tento byl uveden v obchodním rejstříku jako F. v.o.s. a finanční úřad s ním komunikoval jako s F. veřejná obchodní společnost nálezem II. ÚS 318/98, kde nesprávně dospěl k tomu, že „správní orgán označil daňového poplatníka jiným názvem a s takto označeným subjektem jako účastníkem řízení jednal, jednalo se o neexistující subjekt, který nemůže být nositelem práv a povinností. Byla tak uložena povinnost subjektu, který není způsobilý být nositelem povinností. Tato vada má za následek, že takovéto rozhodnutí je nevykonatelné, protože výkonem rozhodnutí lze postihnout organizaci, která je způsobilá nést povinnosti, nikoli něco, co v právním smyslu slova subjektem práv a povinností vůbec není.“

Absence podstatných náležitostí

Absence podstatných náležitostí výroku správního aktu v daňovém řízení vyvolává neplatnost či dokonce nicotnost uvedeného správního aktu. Do nabytí účinnosti nového soudního řádu správního a nového správního řádu byl pojem nicotnost správního aktu pojmem právní teorie a nemá oporu v české pozitivněprávní úpravě. Ústavní soud ČR však určitý typ správních aktů označoval již před tím jako paakty, tedy nicotné právní akty: „Ústavní soud vyslovuje (ve shodě s Ministerstvem financí) názor, že rozhodnutí v daňovém řízení, v němž chybí některá ze zákonem výslovně stanovených základních náležitostí, nelze vůbec považovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt. Osvědčení o neplatnosti takového rozhodnutí má pouze deklaratorní a nikoliv konstitutivní povahu, neboť zákonem vymezené případy vad rozhodnutí nelze zhojit ani napravit běžnými opravnými prostředky.“ Pro případ absence ostatních základních náležitostí pak Ústavní soud ČR vychází z neplatnosti správních aktů: „Podle ustanovení § 32 odst. 7 zák. 337/1992 Sb. v případě, že v rozhodnutí chybí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejich obsahem a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má tato vada za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.“