Jako právní stát definuje Českou republiku čl. 1 Ústavy České republiky. Tato charakteristika se poprvé objevila v čl. 1 Ústavy z roku 1960 ve znění ústavního zákona č.493/1992 Sb. Ustanovení, podle kterého byla „ČSFR demokratickým právním státem“, u nás poprvé a výslovně zakotvovalo princip materiálního právního státu. Toto explicitní vyjádření na samém začátku ústavy můžeme chápat i jako reakci na předchozí právní systém, který obsah tohoto pojmu téměř do posledního období neuznával. V nálezu pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 26. listopadu 1992 sp. zn. Pl. ÚS 1/92 k tomu najdeme: „Na rozdíl od totalitního systému, který byl založen na okamžitém účelu a nikdy nebyl vázán na právní zásady, tím méně pak zásady ústavní, demokratický stát vychází ze zcela odlišných hodnot a kritérií.“ V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 43/93, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 91/1994 Sb. Ústavní soud konstatoval, že „princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských lidských práv a svobod. V povaze právního státu je však obsaženo také vědomí, že taková opatření je třeba minimalizovat a současně čelit pokušení státu a mocných jednotlivců v něm získat více moci než nezbytně potřebují.“17 Česká republika se tímto ustanovením hlásí k principům, které jsou v demokratických zemích Evropy vyjádřeny mimo jiné v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Vláda práva patří k jejím podstatným rysům a v judikatuře orgánů touto úmluvou vytvořených je z různých stran objasňovaná.
Pojem právní stát
Pojem právní stát, tak jak je chápán českou právní teorií dnes, bychom mohli definovat následovně. Právní stát je především ústavním státem, ústavu považuje za zdroj veškerého práva. Uvedený princip se promítá jak do tvorby, tak do aplikace práva. Zákony i další právní předpisy vycházejí z Ústavy, z ústavních norem a jsou s nimi v souladu. V ústavním státě musí fungovat procedura, umožňující kontrolovat ústavnost zákonů, tedy soulad zákonů s ústavou, a případný nesoulad řešit (obvykle soudní cestou). Stát vydávající zákony, které jsou trvale v rozporu s Ústavou, není státem právním. Stát, který je demokratickým právním státem, uznává povinnost svého ústavního sebeomezení, uznává autonomii člověka a občanské společnosti. Princip právního státu jako jeden z principů české Ústavy je principem politické organizace společnosti, jež není beze zbytku normativně definovatelný. Pozitivně právní úprava z tohoto principu vychází, avšak obsah není normativní úpravou vyčerpán zůstává stále něčím víc. Základním atributem právního státu je vázanost státu právem. Stát je tvorcem práva, ale vzniklým právem je i sám vázán. Každá státní činnost musí být opřena o právní zmocnění, všechny postupy státu a jeho orgánů musí být v souladu se závaznými procesními pravidly. Stát nejen dodržuje zákonnost, ale sám si klade meze v používání práva při mocenském zasahování do sféry individuálního života občanů. Občan je zásadně svobodný a právní předpisy jeho svobody omezují jen v míře společensky nezbytné.
V průběhu celé podnikatelské činnosti se společnosti dostávají do velkého množství závazků, které jsou nuceny dotáhnout až do jejich konce. Množství firem se vypořádává s nimi samovolně, avšak existuje také mnoho firem, jejichž daná situace dožene až k úmyslu likvidace sro. Při takových úvahách je již třeba kontaktování odborníků, kteří se danou problematikou specializují a jsou v ní celkově zainteresován.
Dalším principem právního státu je dělba moci, vyjadřující nezávislost vzniku a působení moci legislativní, exekutivní a soudní, doplněný o systémem vzájemných brzd a garancí. Dále musí forma vlády v demokratickém právním státě vycházet z principu omezení vlády, tady existence limitů a ústavních garancístátních regulativních zásahů.
Nezbytným předpokladem právního státu je právní jistota, která souvisí s požadavky stability práva a zákonnosti tvorby práva. Znamená to, že každý má mít možnost právo znát a mít jistotu, že vždy bude rozhodováno podle práva a že v podobné věci bude rozhodováno podobně. O věcech bude rozhodovat orgán, který je k rozhodování příslušný, každé prvoinstanční rozhodnutí bude přezkoumatelné a každému bude poskytnuta právní ochrana proti nezákonnému rozhodnutí státní moci. Uvedený požadavek je spojen s principem nezávislosti soudní moci a s nestranností rozhodování soudů. Tyto principy vytvářejí předpoklady k důvěře v právo. V právním státě není člověk odkázán na svépomoc, ale má záruku, že právní cestou dosáhne spravedlnosti a uspokojení nároků, jež mu ze zákona náležejí. S požadavkem právní jistoty v právním státě souvisí i zákaz retroaktivity práva založený na principu, že právní norma platí jen do budoucna, působí na lidskou vůli, stanoví, co má být, právními normami stanoví člověku, jak se má do budoucna chovat. Ústavní soud se v již citovaném nálezu vyjádřil takto: „Právní jistota jako jeden ze základních pojmů a požadavků právního státu musí být tedy jistotou jeho obsahových hodnot. Současně budovaný právní stát, který vychází z hodnotové diskontinuity s totalitním režimem nemůže proto přejímat taková kritéria, jež vycházejí z odlišného systému hodnot. Respektování kontinuity se starým hodnotovým systémem předchozího právního řádu by tedy nebylo zárukou právní jistoty, ale naopak by bylo zpochybněním hodnot nových, ohrožením právní jistoty ve společnosti a otřáslo by důvěrou občanů ve věrohodnost demokratického systému.“ K povinnostem zákonodárce v právním státě rovněž patří , aby prameny práva byly transparentní, přístupné a jasné.
Vztah stát a občan
Ve vztahu stát a občan platí v právním státě princip, že občanu je dovoleno vše, co mu zákon nezakazuje, kdežto státní orgány mohou zasahovat pouze tehdy, v těch mezích a takovými způsoby, které jsou zákonem dovoleny. Procesně právním znakem právního státu je zásada Due Process of Law – zachování řádného právního postupu, který je vyjádřen i v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Mezi nejdůležitější principy této zásady patří především:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
– Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.
– Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení.
– Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu se zákonem, má nárok na odškodnění.
Stejně tak Evropská Úmluva ilustruje principy právního státu spojené s ochranou svobody člověka v trestním řízení:
- Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem
- Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.
- Každý má právo na přiměřený čas a možnost přípravy své obhajoby. Má právo obhajovat se sám nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
- Každá má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
- Každý má právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
- Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. ( Zákaz trestu bez zákona)
K definování pojmu právního státu je možno vyjít z celé řady ustanovení.
Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS) a Ústavy ČR, mezi které je možno zařadit:
- princip podle kterého je moc zákonodárná vázána ústavou, moc výkonná a soudní ústavou a zákony (čl. 59 odst. 2, čl. 69 odst. 2, čl. 78 a 79, čl. 87, čl. 95 odst. 1 a 2, čl. 105 Ústavy ČR) a veškerá státní moc úctou k právům a svobodám člověk a občana (čl. 1 Ústavy ČR),
- státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem stanoveným zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 LZPS),
- každý (občan podle č. 2 odst. 4 Ústavy ČR) může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR),
- nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod (čl. 3 odst. 3 LZPS),
- hierarchii právních norem na čele s ústavou a ústavními zákon (čl. 9 odst. 1, čl. 87, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR),
- kontrolu ústavnosti cestou Ústavního soudu (čl. 87 Ústavy ČR) a zákonnosti i cestou obecných soudů (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR),
- nezávislost soudů a soudců (čl. 81 a čl.82 odst. 1 Ústavy ČR),
- zajištění ochrany základních práv a svobod soudní mocí (čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 LZPS), právo na spravedlivý proces před nezávislým soudem (čl. 36 odst. 1 čl. 37 LZPS, čl. 81 Ústavy ČR) a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 LZPS),
- zakotvení rovnosti před zákonem a před soudem ( čl. 36 odst. 3 LZPS),
- možnost požadovat na státu náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 LZPS).
Za další znaky právního státu, i když výslovně ústavním pořádkem neuvedené, nicméně dovozené interpretací čl. 1 a čl. 2 Ústavy ČR a čl. 1 až 4 LZPS lze uvést:
- požadavek právní jistoty – jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo.29) Obecně vyjádřeno, podstata právní jistoty spočívá v tom, že každý se může spoléhat na to, že mu stát poskytne skutečně efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc pomůže k realizaci jeho subjektivního práva, pokud mu bude v této realizaci někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil či tato sankce jím není stanovena. Jako další principy právní jistoty lze uvést, že se každý může spolehnout na to, že ve stejné věci bude rozhodnuto podobně a v různé věci různě. Dále to, že o věci bude rozhodovat ten orgán, který je k rozhodování příslušný, že tento orgán rozhodne v zákonném řízení, že rozhodne nestranně atd.,
- zásadu ochrany nabytých práv (iura quasita) v dobré víře – subjekt práva musí mít podle této zásady možnost zjistit, podle jakých pravidel se má, může nebo musí v daném okamžiku chovat,
- zákaz svévole při volbě prostředků regulace chování subjektů práva a při jejich klasifikaci, což značí racionální zdůvodnitelnost zásahu,
- zákaz nadměrného či nadbytečného použití jinak racionálně, a nikoli svévolně zvolených nástrojů regulace,
- zákaz nedostatečné ochrany, kdy stát na sebe převzal určité závazky a odňal v určité oblasti jedinci možnost jednat samostatně.
Z výše uváděných zásad je třeba pro účely daňového práva zdůraznit jako nejdůležitější a nejčastěji aplikované tyto aspekty právního státu:
- zásada řádnosti a jasnosti právních předpisů
- zásada ochrany důvěry ve stát a právo
- zásada ochrany lidských práv
- zásada rovnosti
- zásada proporcionality
- zásada předvídatelnosti
- rozlišení toho, co je a co není spravedlivé
- právo na spravedlivý proces
- meze omezení práv – zásah do lidských práv může státní moc provádět jen v míře nezbytné v demokratickém státě.
Výše zdůrazněné aspekty právního státu důležité pro daňovou oblast jsou neopomenutelné jak v legislativní činnosti v oblasti daní, tak i v aplikační činnosti orgánů soudních a exekutivních.
Pro problematiku daní v právním státě je „současný stát nutno vnímat jako důsledek společenské smlouvy, tzn. konkludentního konsensu společnosti o tom, že je racionální existence instituce, zajišťující veřejné zájmy. Jakkoliv proto má stát v řadě vztahů vrchnostenské postavení, je jeho prvotní podstata založena na smluvní bázi. To mimo jiné znamená, že každá fyzická i právnická osoba má ve vztahu ke státu nejen řadu povinností (souhrnně podřaditelných pod povinnost respektovat jeho právní řád), nýbrž rovněž řadu práv. Touto optikou nazíráno představuje daňový systém nejen nezbytný prostředek k materiální existenci státu, nýbrž především jakýsi test legitimity instituce státu. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace transparentní, předvídatelná a přiměřená. V opačném případě zmíněnou legitimizační funkci nemůže splňovat a v konečném důsledku tak zpochybňuje samotný význam a funkce státu.“