Od středověku až po 17. století byli evropští panovníci jacísi v dáli žijící tvorové, ovládající svá království většinou jen na papíře.“ Evropská vrstva vlastníků půda se tak díky geografické situaci, boji o investituru, ekonomickému a náboženskému partikularismu i sporům mezi dynastiemi stala aristokracií s vlastní mocí, penězi a legitimitou. Šlechta ovládala své poddané, ale současně je i ochraňovala, za svou ochranu pak vybírala daně. O tyto daně se pak mohla, ale nemusela dělit s panovníkem.
Někteří historici upozorňují na to, že nejdůležitější pro chápání vývoje mocenské politiky od raného středověku do dnes je studium finančních zdrojů této politiky.
Z pohledu daní a vzniku parlamentu je velmi zajímavý vznik a vývoj anglického parlamentu, který je datován do druhé poloviny 13. století a je spojován s vládou Eduarda I. (1272 – 1307). Vyvinul se z normanského institutu Velké rady. Normanští a posléze angličtí králové udržovali zvyk radit se s barony a zástupci hrabství a měst, a to zejména ze dvou důvodů. Jednak si tak udržovali kontakt s veřejným míněním, ale především si tak usnadňovali zavádění nových daní. Král předpokládal, že když se budou moci vyjádřit zástupci těch, kterých se daňová povinnost týká, projde mu zavádění nových daní snáze. Za vlády Eduarda I. a Eduarda II. se Velká rada scházela tak často, že se stala pravidelnou institucí – parlamentem, jejíž hlavní úkol spočíval ve schvalování daní a přijímání zákonů. Svatoň poukazuje na to, že v Anglii se pravomoc parlamentu povolovat daně (confirmatio cartarum) poprvé objevuje za Eduarda I., od roku 1297 lze v Anglii vypsat daně jen se souhlasem parlamentu.
Historik Maculay ve svých Statích o historii Anglie z roku 1854 píše: „už od nepaměti je považováno za základní zákon Anglie, že král nemůže zavádět nové daně bez souhlasu parlamentu“. Tato zásada je vyvozována z článku 12 Magna Charta Libertatum, kterou si politicky aktivní obyvatelstvo (baroni) vymohlo na králi Janu Bezzemkovi v roce 1215.
Článek 12
Článek 12: „Štítový poplatek a výpomoc lze v našem království vybírat jen na základě společného usnesení království, ať již se jedná o výkupné zanáší osobu, o pasování našeho prvorozeného syna na rytíře a o první uzavření sňatku naší nejstarší dcery, a i tehdy smí být vybírána jen přiměřená peněžitá částka.“
I když v tomto textu zásada „no taxation without representation“ ještě nebyla jasně formulována, její základy byly položeny. Tento článek se stal velmi důležitým na počátku 17. století, kdy vzplanul boj mezi Karlem I. (1606 – 1649) a parlamentem o výsostné právo schvalovat daně. Aby odstranil finanční tíseň, dal Karel I. v roce 1626 bez souhlasu parlamentu vyhlásit nové dávky v podobě nucených půjček a začal je vymáhat. Tam, kde se proti nové dávce vzbouřili, odpovídal král zatýkáním. Proces s pěti osobami odmítajícími platit daň, který se zapsal do anglické historie jako „případ pěti rytířů“, prohloubil spory mezi parlamentem a monarchou. Konflikt se táhl po desetiletí, vedl k popravě krále, ke schválení Habeas Corpus Act (1679), k pádu monarchie Stuartovců a po Slavné revoluci k vládní smlouvě, kterou monarcha Vilém Oranžský musel uzavřít s oběma sněmovnami parlamentu dříve než mohl dosednout na trůn. Výsledkem byla tzv. Listina práv (Bill of Rights) podepsaná 13. února 1689. Touto volební kapitulací Koruna nejen garantovala právo parlamentu na schvalování daní a práva Angličanů na svobodu, ale podrobila se parlamentu jako nositeli suverenity. Král se změnil z pána ústavy na ústavní orgán. Za svůj úřad vděčil parlamentu, na jehož svolávání a jednání se nepodílel. Práva na svobodu, obsažené v Magně Chartě, získala charakter lidských práv o sto let dříve, než byla vyhlášena lidská a občanská práva ve Spojených státech (1775) a ve Francii (1789).79 Na tomto příkladu z anglické historie lze vyjádřit jak důležitou roli při vytváření moderního státu institut daní sehrál. Nejen že, daně byly de facto důvodem vzniku institutu parlamentu, ale zapříčinily také přijetí jednoho z nejdůležitějších právních textů – Habeas Corpus Act .
Obdobně Svatoň poukazuje i na situaci ve 13. století v Německu, kde se staly jádrem vztahů mezi královskou radou, říšským sněmem a panovníkem otázky daňové a finanční, a v severských státech, kde ve 13. století vznikají stavovská shromáždění, která se scházela za účelem projednání nových daní, jež panovník potřeboval pro vojenské účely.