Dle Evropské úmluvy a české Listiny základních práv a svobod i ústavních systémů ostatních demokratických evropských států je při ukládání daní, poplatků a pokut třeba přihlížet k ochraně vlastnického práva, avšak hranice státní moci při zdaňování jsou velmi rozsáhlé. Je samozřejmé, že každý občan bez okolků je podřízen zdanění podle své pracovní výkonnosti. Na druhé straně bývá často uznáno, že povinnosti daňového poplatníka, jež působí konfiskačně nebo nadměrně, porušují ústavní záruky vlastnického práva.
Nikdy v nějakém zásadním případě však ani německý Spolkový ústavní soud, ani francouzská Ústavní rada ve své dosavadní judikatuře vážně nezasáhli do zdanění kvůli případu nadměrného, konfiskačně působícího zatížení. Není se však co divit, neboť oprávnění vybírání daní státem se odvozuje ze základní povinnosti státního občana, podle které mají všichni státní občané povinnost nést náklady společnosti podle své pracovní výkonnosti. Na druhé straně Evropský soud pro lidská práva i další ústavní soudy odvozují z práva na vlastnictví apriorní základní povinnost všech státních občanů, nést náklady společnosti solidárně a společně. Daňové zákony jsou podle toho obecně vzato zpravidla povolenými zásahy, které ale při porušení zákazu nepřiměřenosti ve smyslu ochrany existence vlastnictví mohou činit vybírání daní a poplatků nepřípustné.
Oblast dědické daně
Pro oblast dědické daně a daně z majetku omezil německý Spolkový ústavní soud v podstatě legitimní oprávnění státu zajistit si daněmi podíl na finanční pracovní výkonnosti svých občanů. Zákonodárce musí při vybírání daně z majetku dát do souladu celkové zatížení, a to zdanění nabytí majetku, stavu jmění a využití majetku, takovým způsobem, aby se tím zachovala rovnoměrnost zatížení a aby se zabránilo nadměrnému zatížení. Přitom ale nesmí zákonodárce vydávající daňové předpisy libovolně sáhnout na soukromý majetek občanů. Spíše má občan podléhající daním z moci ústavní nárok na to, aby mu v každém případě zůstala v podstatě zachována vlastní prospěšnost nabytého majetku a dispoziční oprávnění k vytvořené právní pozici hodnoty majetku. Majetek sloužící k osobnímu životu daňového poplatníka a jeho rodiny přitom požívá zvláštní ochrany a musí zůstat osvobozen daňově právně. Daněmi nedotčený k osobním životu sloužící majetek obnáší v současné době podle pojetí Spolkového ústavního soudu při typizačním vyměření cenu průměrného rodinného domu. Dále se musí u jednotné daňové sazby vyměřovací základy přiměřeně vztahovat na výnosnost hospodářských jednotek a musí přiměřeně realitě zobrazovat jejich hodnoty v jejich relacích. Co do obsahu má zdanění majetku daní z příjmu a z majetku své meze u daňového zásahu do výnosnosti majetku. Daň z majetku smí být vyměřována jen takovým způsobem, že v rámci jejího spolupůsobení s ostatním daňovým zatížením ponechá nedotčenou podstatu (substanci) majetku, základní majetek, a daň má být vybírána pouze z výnosů, které je obvykle možno očekávat. Jiné pojetí by ve výsledku vedlo zdaněním majetku k postupné konfiskaci, která by daňového poplatníka nadměrně zatěžovala a podstatně poškozovala jeho majetkové poměry. Bez ohledu na ochranu existence základního jmění se kapitálový výnos rovněž podílí na ochraně právní pozice hodnoty majetku jako základu individuální svobody. Sice je kapitálový výnos přístupný společnému daňovému břemenu, na druhé straně ale musí oprávněnému zůstat také do této míry osobní užitek z výnosu. Celkové zatížení celým daňovým břemenem musí při typizačním pozorování příjmů, odečitatelných nákladů a jiných úlev zůstat „v blízkosti polovičního dělení mezi soukromé a veřejné vlastnictví“. Zásada polovičního dělení slouží jako všeobecná direktiva tomu, že má vlastnictví v prvé řadě sloužit oprávněnému, teprve v druhé řadě blahu veřejnosti. Jako princip je toto pojetí dostatečně flexibilní k tomu, aby bylo možno v případech vnitřního nebo vnějšího stavu nouze, v extrémní finanční nouzi nebo v jiných výjimečných situacích ospravedlnit také dalekosáhlou sociální povinnost vlastnictví.
Ústavní a mezinárodní ochrana vlastnického práva sice zajišťuje existenci jednotlivých hodnot majetku uznaných právním řádem, avšak ne majetek jako takový vůči opatřením veřejné moci. Majetek jako souhrn veškerých hospodářských schopností občana tvoří proto toliko skutečné shrnutí jednotlivých předmětů majetku resp. hodnot majetku, které jsou v těchto ztělesněny. Tento závěr vyplývá i z judikatury českého Ústavního soudu.Z pohledu ochrany vlastnictví a majetku jako celku je na místě zvažovat možnost, zda je z pohledu základních práv omezeno ukládání veřejnoprávních povinností peněžního plnění. Daně a odvody jsou peněžními závazky abstraktní povahy vůči státu, daňové zákony neodebírají daňovému poplatníkovi žádná konkrétní vlastnická práva, nýbrž zatěžují celkový majetek: jak splní daňový poplatník své daňové povinnosti, to spočívá na jeho rozhodnutí a volbě, který svůj majetek k tomu použije.
Ernst Forsthoff
Podle Ernsta Forsthoffa je z hlediska ústavněprávního jasné, že sociálnímu státu bude odňat ústavněprávní základ, když nebude rozlišovat mezi daňovým zásahem a zásahem do vlastnictví. Skutečně se musí na státní moc ke zdaňování nahlížet vůči základním právům jako na doplňující. Daňový stát předpokládá uplatnění základních práv občanů a přes daně participuje na platbách a výnosech soukromého hospodářství. Poněvadž a pokud se daňový stát zřekne vlastní hospodářské činnosti, otevře společnosti cestu svobody k výdělečné činnosti sloužící osobní spotřebě. Daňový zásah do majetku občana je podmínkou možnosti organizovaného ekonomického řádu založeného na autonomii vůle, je „cenou za záruku sociální jistoty a podpory sociálního pokroku prostřednictvím státu“. Jako transcendentní předpoklad daňového státu nemůže být proto zásadně ze své strany potřebný ospravedlnění. Je spíše legitimním vyjádřením základní apriorní povinnosti každého občana k bezpodmínečné účasti na nákladech společnosti. V tomto smyslu Spolkový ústavní soud výstižně formuluje, že „každý občan je bez okolků podřízen zdanění podle pracovní výkonnosti“ (článek 14 německé ústavy nechrání před státním uložením finanční povinnosti).