V České republice se hospodaření ve veřejných financích dostalo do období chronické deficitnosti, jak u státního rozpočtu, tak u rozpočtů obcí. Prohlubování deficitu je výsledkem rozevírání nůžek mezi rozpočtovými příjmy a rozpočtovými výdaji. Na straně příjmů dochází k autonomnímu poklesu složené daňové kvóty a současně růst výdajů, tažený zejména mandatorními a quasi mandatorními výdaji, omezuje prostor pro flexibilnější pojetí fiskální politiky. Od poloviny 90. let deficit státního rozpočtu narůstá a tempo tohoto nárůstu se zrychluje zejména v posledních letech, což je z hlediska úspěšnosti stabilizační fiskální politiky státu alarmující.
Příjmy státního rozpočtu České republiky nepřetržitě rostou, nicméně nestačí pokrýt rostoucí výdaje, čímž dochází k neustálému prohlubování schodku státního rozpočtu. Podíváme-li se na vývoj hlavních skupin příjmů, příjmy rostou, nicméně kapitálové příjmy jsou velmi malé a to i díky faktu, že součástí rozpočtové soustavy je mimorozpočtový fond (Fond národního majetku ČR), do kterého plynou příjmy z privatizace státního majetku. O tyto příjmy je tedy státní rozpočet ochuzen. Podstatným problémem vývoje daňových příjmů státního rozpočtu je jejich poměrně nízká dynamika. Tempo růstu daňových příjmů ve státním rozpočtu se v uplynulých letech snižovalo, a to i přes to, že po změně daňového určení plynulo od roku 1996 do státního rozpočtu přibližně 40 % výnosu daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, která je jednou z výnosově nejdynamičtějších daní naší daňové soustavy. Plánovaný výnos této daně byl významně překračován. Tempo jejího růstu se však od konce 90. let 20. století snižuje, a to i v důsledku zvyšování nezaměstnanosti. Daňová výtěžnost mezi okresy, respektive mezi kraji se i výrazně liší. Problémy s plněním daňového výnosu vedly například v roce 1997, spolu s vývojem výdajů státního rozpočtu, k nutnosti přijmout rozpočtové restrikce (úsporné balíčky).
Těžiště problému deficitního hospodaření však spočívá úplně někde jinde a to na straně výdajů. Výdaje státního rozpočtu trvale rostou a především v posledních letech se tento růst (zejména růst mandatorních výdajů) podstatně zrychlil. Tempo růstu výdajů už trvale předstihuje tempo růstu příjmů státního rozpočtu, takže se nepřetržitě prohlubuje schodek státního rozpočtu, který se stal již chronickým. V souvislosti s poměrně nepříznivým vývojem dynamiky příjmů ve srovnání s dynamikou výdajů státního rozpočtu v posledních letech se omezuje prostor pro optimální uplatnění nejen alokační a redistribuční funkce státního rozpočtu, ale zejména stabilizační funkce.
Rozhodující objem výdajů představují běžné výdaje. V letech 1993 – 2000 se podílely na celkových výdajích státního rozpočtu průměrně zhruba 88 %. V poslední době se jejich podíl dokonce zvýšil na 92 %. Zatímco běžné výdaje rostou velmi dynamicky, vývoj kapitálových výdajů je poměrně nestálý. Snaha o snižování deficitu státního rozpočtu vedla v minulých letech k mnohým úsporným opatřením ve výdajích, a protože se nejsnáze šetří na výdajích na investice (neboť nejsou typem obligatorních výdajů), byla tato snaha zaměřena především na snižování výdajů kapitálových, včetně kapitálových dotací do rozpočtů územních samosprávných celků.
Restrikce kapitálových výdajů má však zřetelné negativní důsledky na realizaci investic ve veřejném sektoru, což vede k omezení jeho rozvoje. Z dlouhodobého hlediska jsou tak tyto úspory neefektivní. Ani tato restriktivní opatření ve výdajích státního rozpočtu však nevedla ke snížení jeho deficitu a to zejména proto, že v celkovém objemu rozpočtových výdajů představují zanedbatelnou část, jejíž vývoj nemá na deficit státního rozpočtu prakticky žádný vliv.
V následující části se zaměřím především na mandatorní výdaje, protože ty jsou hlavní příčinou (jejich trvalý růst) deficitu státního rozpočtu a poté uvedu i některé další důvody, které již však nejsou aktuální, protože vznikly v minulosti a pouze přetrvávají.
Výdajová strana státního rozpočtu
Výdajová strana státního rozpočtu České republiky je zcela v dominanci mandatorních výdajů. Jsou složeny z položek, které je stát povinen zajišťovat podle zákona a dále z těch, které vyplývají z jiných právních norem či smluvních závazků. Mimoto existuje nepřímá povinnost státu poskytovat peníze z rozpočtu, která má podobu tzv. quasi mandatorní výdajů. Všechny tyto výdaje pohlcují v současné době kolem 90 procent příjmů státního rozpočtu a na celkových výdajích se podílejí zhruba z 80 procent. Znamená to, že pouze 10 procent příjmů státního rozpočtu může Česká republika využít na jiné než povinné výdaje – rozvojové projekty, infrastrukturu, vědu a výzkum, apod.
Největší podíl z povinných výdajů státního rozpočtu tvoří ty položky, které je stát povinen zajišťovat podle zákona. Jsou to především sociální transfery a kromě nich další mandatorní položky dané zákonem. Nejvýznamnějším sociálním transferem jsou výplaty penzí, tzn. dávky důchodového pojištění. Mimo nich patří do sociálních transferů také nemocenské dávky a státní sociální podpora (všeobecná pokladní správa). Mezi nejvýznamnější mandatorní výdaje, které nesouvisejí se sociálními transfery a jejichž výplatu ukládá státu zákon, patří platba státu do zdravotního pojištění na níž stát v roce 2004 hodlal vydat 34,3 mld. korun (v roce 1995 to bylo 13,3 mld. korun). Za období 1995-2004 tak rostly tyto platby tempem v průměru 10,8 % ročně.
Další důležitou součástí mandatorních výdajů, která významnou měrou ovlivňuje celkové výdaje státního rozpočtu jsou výdaje státu na dluhovou službu. Vzhledem ke stoupajícímu zadlužení, které si vynucuje vydávat emise státních dluhopisů a pokladnicích poukázek, rostou nejen výdaje na dluhovou službu, ale i poplatky s touto aktivitou spojené. Růst těchto výdajů byl v uplynulých desetiletích nejrychlejší (pomineme-li dynamiku vyplácených státních příspěvků ke stavebnímu spoření, které vycházely z nižšího základu) a objem rozpočtu na rok 2004 byl proti roku 1995 více než 10krát vyšší. Jestliže v roce 1995 stála stát obsluha jeho dluhu (výdaje na dluhovou službu plus poplatky) 2,7 mld., v roce 2004 už 27,4 mld. korun. Přitom díky poklesu úrokových sazeb v ekonomice v reakci na nízkou inflaci mohl stát těžit i z nižších nákladů na nové emise dluhových instrumentů. O obrovském objemu nového financování dluhů svědčí skutečnost, že v posledních letech rostou náklady státu s ním spojené rychlostí 4-5 mld. ročně. Kromě obsluhy dluhu a plateb státu do zdravotního pojištění, které jsou objemově nejvýznamnější položkami zákonných mandatorních výdajů nesouvisejících se sociálními transfery, patří do této výdajové skupiny ještě několik druhů výdajů, z nichž k nejdiskutovanějším patří zejména příspěvek státu na podporu stavebního spoření. Obliba tohoto produktu u českých střadatelů vedla k enormnímu růstu jak počtu uzavřených smluv, tak k naspořeným objemům – stavební spořitelny evidují okolo 9 mil. smluv, na nichž klienti naspořili za období 1993 až 2003 přes 180 mld. korun. Je nesporné, že k atraktivitě stavebního spoření přispěla právě státní podpora, díky které dosahovaly roční výnosy klientů stavebních spořitelen v reálné efektivní úrokové míře 12-14 % ročně, a to i v situaci, kdy běžný úrokový výnos na termínovaných vkladech podobné splatnosti činil nejvýše 1,5-2 %.