Ve středověku platila zásada, že pán své výdaje i úkoly hradí ze svého majetku. Jen v případě lenního práva mohl pán za mimořádných podmínek a ve výjimečných případech vybírat jednorázové příspěvky od svých vazalů a poddaných. Označení daní ve středověku bylo „bede“, „subsidy“, „contribution“, „don gratuit“, což vychází ze slova prosba, prosit. Původně tedy měl právo zdaňovat jen papež a císař, papežská bula In coena Domini z roku 1627 zavedla církevní klatbu pro všechny, kteří neoprávněně zaváděli nové daně. Němečtí političtí teoretici akceptovali v období 1590 – 1670 stálé daně, právníci se marně snažili klonit k principu vzájemnosti a k požadavku oprávněného zdůvodnění a rozdělení zátěže i stanovení horní hranice zdanění. Z původně mimořádných daní se zpravidla stávají řádné trvalé daně – na tuto tendenci upozornil již v roce 1589 Giovanni Botero.
V raném středověku panovník disponoval obrovským vlastním majetkem (korunní majetek), za panovníkův majetek bylo považováno vše, co podléhalo bezprostředně panovníkovi, nikoli konkrétnímu šlechtici. Dále zde byl velký církevní majetek, jehož pozice však byla postupně zpochybňována. Například říšská města byla považována za majetek císaře, rakouská zemská města byla majetkem panovníka, ve Francii od 16. století byla celá země považována za korunní doménu, tedy majetek panovníka.
V raných fázích byly pro výběr daní nejdůležitější regály – mincovní, celní, tržní, těžební; obdobný význam jako regály mělo i právo obsadit úřad. Pro období, kdy převládala samozásobitelská ekonomika méně vyvinutých zemědělských oblastí, bylo velmi důležité i zdanění zahraničního obchodu cly na cestách či přechodech hranic.
Postupně tedy docházelo k vývoji od doménního státu (tedy státu jako majetku panovníka) k daňovému státu. V doménním státě pocházely zdroje z vlastního majetku panovníka, v daňovém pak z odvodů získaných od poddaných. Přechodná fáze bývá označována jako peněžní stát.
I ve středověku platilo, že nikdo neplatí rád daně a že panuje latentní přesvědčení, že zdanění je porušením práva. Relativně dobrou daňovou morálku bylo možno udržet jen tehdy, když si povinní mysleli, že zdanění je smysluplné, transparentní a oprávněné. Rovněž pokud jsou daně schváleny parlamentem a absentují formální daňová privilegia, daňová morálka je lepší – toto tvrzení lze dokázat na tom, že se Angličané daním podřídili, kdežto ve Francii stále docházelo ke konfliktům a revolučním výbuchům proti daním. V Anglii také někdy docházelo k neformálním zvýhodněním horní vrstvy, což vyvolávalo problémy. Zdanění jen určitých skupin v italských městských státech ve 14. a 15. století mělo naopak primárně politický význam a sloužilo k podpoření požadovaných politických změn. Právě v zemích, kde nebyla žádná transparentnost ve výběru daní docházelo často k daňovým povstáním, potlačovaným armádou (Francie, Rakousko).
Ve stavovských monarchií
Ve stavovských monarchií probíhal subtilní mocenský boj o schválení daní. Vzhledem ke špatné organizaci státu absentovala zde finanční správa, která by daně vybírala, a proto docházelo k propachtování daní bankéřům. Ti byli na rozdíl od korumpovatelných úředníků ekonomicky zainteresování na výběru daně. Postupně pak bankéři vybírající daň poskytovali panovníkům půjčky, které pokrývala právě vybraná daň. Opět anglický příklad z doby 1671 – 1683 ukazuje, že centrálně vytvořená finanční správa je z dlouhodobějšího pohledu politického i finančního výhodnější.
V oblastech s vyvinutým peněžním hospodářstvím docházelo díky mincovnímu regálu k dosahování inflačních zisků zhoršováním mincí. Toto zhoršování hodnoty mincí bylo také „zakuklenou daní“ – francouzský Filip VI. své příjmy z mincovního regálu zvýšil až o 67 % právě snížením hodnoty mincí.
V kastilském pozdním středověku ztratil Marvedi během sto třiceti let do stabilizace v roce 1504 95 % své hodnoty. Rovněž vydávání papírových peněz nebylo často nic jiného než inflační zhodnocení, za Ludvíka XIV. byla poprvé tato možnost vyzkoušena ve větším rozsahu, došlo ke kurzové ztrátě měny až 70%. Francouzskou měnu se podařilo zpevnit až roku 1803 (Livre Tournois), stalo se tak však jen díky ekonomickému zplundrování poražených zemí válečnými odškodněními a exportem asignací (cenné papíry navázané na mince).
Již v historii se jasně prokázalo, že různé typy daní mohou mít rozdílné sociální a politické důsledky. I středověké daně je možno rozlišit na přímé a nepřímé. Nepřímé daně byly sice fiskálně praktické, neboť jim skoro nikdo nemohl uniknout (např. trhová daň, kde na jednom místě byly zdaňované transakce jednoduše kontrolovatelné), avšak byly sociálně nevýhodné, neboť byly regresivní nominální zdanění dokonce více zatěžovalo chudé než bohaté. Prvním příkladem nepřímé daně byla cla vybíraná na hranicích či obchodních cestách, později s nárůstem obchodování předměty denní potřeby (odklon od samozásobitelství) se zvýšil význam akcízů na městských branách či u spotřebitelů. Zejména zdanění potravin (obilí, pivo, víno, maso), ačkoli bylo velmi nízké, bylo výrazně tíže únosné u chudšího obyvatelstva a v době horší ekonomické situace mohlo vyvolávat i vzbouření proti tomuto zdanění. Na nespravedlnost nepřímého regresivního zdanění je upozorňováno v Akcízových sporech, které se odehrávaly v roce 1684 v Německu – kde proti odporu k takovémuto zdanění bylo argumentováno, že za daně stát poddaným poskytuje jako protislužbu státní ochranu, která je pro chudé i bohaté stejná. Anglický příklad ukazuje, že zdanění u výrobce vedlo k nižším sociálním výhradám než zdanění u spotřebitele. Tato daň se pak již přibližuje dani přímé. Charakter přímých daní měly i solné daně, v některých částech Itálie a Francie panovník stanovil určitou spotřebu soli na obyvatele a tuto zdanil, ať už sůl byla či nebyla spotřebována. Obchod se solí byl monopolem panovníka, takže příjem ze spotřeby soli byl rovněž příjmem panovníka. Obdobně to bylo i u monopolu na tabák. V tomto případě však monopoly měly charakter spíše nepřímého zdanění, pokud měl panovník monopol, mohl libovolně stanovit výši ceny, tedy i výši svého zisku. Nepřímá daň byla i stará španělská Alcabala ve výši 8 – 14 %, která zdaňovala každý prodej, čímž se přiblížila moderní dani z přidané hodnoty. Dále bylo zdaňováno použití dopravních cest či orazítkovaných papírů, bez nichž nebylo možno provést určité právní úkony (toto spíše připomíná aktuální správní poplatky). Jeden z důvodů sporů mezi americkými osadami a Anglií v 18. století byl právě koncept zpoplatnění úředních a obchodních aktů tímto způsobem. V Itálii stále zůstává zachována Napoleonem zavedená carta bolata.
Přímé daně
Přímé daně byly placeny z výnosů z půdy nebo za jednoznačné měrné jednotky (na hlavu, domácnost, střechu, okno, krb). Určitou podobnost lze spatřovat u aktuální zdanění bytu ve Francii či podobnost daně z vozu s daní z automobilu. Taktéž zajímavou paralelu lze najít mezi Ancien Régime ve Francii a dneškem kdekoli – hlavním zdrojem placení daní byli ve Francii rolníci, ti bohatí vždy našli nějakou cestu, jak se zdanění vyhnout. Opravdu chudí rolníci si své daně museli odpracovat, pokud neměl dost finančních zdrojů (Reinhard v citovaném díle upozorňuje na ne nezajímavou paralelu se zeměmi třetího věta v současnosti).
Pojem progresivního zdanění se objevuje až v 18. století, vychází však z tradičních pokusů ohodnotit movitý a nemovitý majetek výnosem a ten pak zdanit.86 Obvykle se výše majetku pro zdanění určovala na základě čestných prohlášení majitele či denunciací sousedů, což bylo složité. Místní ocenění půdy a majetku bylo obvykle subjektivní a chybělo jejich exaktní podchycení. Právě u těch nejbohatších se pak fiskus spokojil s dobrovolnou paušální platbou.